Známá a omílaná pravda – hráč by měl hřiště zanechat v lepším stavu než v jakém ho našel. Jako kdyby to ale většina hráčů nikdy neslyšela, nečetla… nevrácené řízky kam se podíváš a nevypíchané greeny často připomínají pubescentovu tvář . Vzpomínám, jak jsem při zkoušce na svojí „zelenou kartu“ musel trenérce Pavlíně Kulichové prokazovat i znalost etikety a péče o hřiště, kde ty časy jsou?! Dělá se to ještě?!
Ok, skoro všechno se dá pochopit, vysvětlit, téměř i omluvit, ale neuhrabaný bunkr?! Pominu-li, že je slušností greenkeeperů bunkry hrabat do vysokého lesku každý den(!), tak chování valné většiny hráčů je naprosto bezohledné. Často potkáváme bunkry, kde se někdo vůbec neobtěžoval pro hrábě dojít. Chápu, že když jsou na druhé straně, je 10 metrů neskutečně daleko. V rámci těch 8–12 km ujitých během celého kola to ale fakt není zas tak moc 🙂 Určitá skupina hráčů pak o hrabání i něco tuší, ale v případě bunkrů to cítí za zvláštní trapnost omezující jejich svobodu. Takže sice bunkr pro formu polechtají hráběmi, ale takovým způsobem, že je to snad ještě horší než kdyby ho nechali být. Že by těch pár pohybů dopředu a dozadu ohrožovalo zdraví?!
Každému z nás už někdy že míč zůstal v bunkru v něčí stopě. Blbě se pak hrálo, což? Nezbývá stále dokola apelovat – až po sobě příště neuhrabete bunkr, zkuste si představit, že v tom místě skončí vaše příští rána…
S dovolením jsem zpracoval vyprávění brunátného golfového pískomila Honzy Schöppa (HCP 4,5) 🙂