Co se skrývá U Černého vola

Mýty a pověsti. Dobročinnost a pivo.

Tu putyku v historickém centru Prahy nedaleko Hradu obklopují legendy a anekdoty. Hostinec U Černého vola si stále zachovává zemitou atmosféru z minulého století. Jedinečné vzhledem k místu je, že nepatří žádné firmě – před třiceti lety dostalo podnik na starost sdružení občanů a nyní ho spolek přímo řídí. Už třicet let také putuje výtěžek ze svérázné hospody na dobročinné účely, především do vedlejší školy pro děti a mládež s postižením zraku.

Zvuk hospody. Cinkot sklenic. Hodně půllitrů piva, venku je horký červencový den. Výčep s pípou, který by svým vzhledem mohl hrát v historickém filmu. Na stěnách malby ve středověkém stylu, na zašlém tmavě oranžovém pozadí nápisy vyvedené starobylým písmem. Třeba: „Blahoslavený sládek, který první pivo vařil: ale zlořečená šelma, který ho první platil.“

Sedíme na lavicích u štamgastského stolu z tmavého dřeva pod černou plastikou vola s červenýma očima a dáváme si pivo. Ptám se tří členů výboru Spolku hostince U Černého vola, který podnik na rozhraní Hradčan a Malé Strany spravuje a má v pronájmu. „Řekněte mi, kdo ty zdi maloval?“

„Jelene, pamětníku, dáváme tady dohromady něco pro nějakej článek, jak je to s interiérem?“

Štamgast s prošedivělým knírkem k nám otočí hlavu a říká, že zdi v sedmdesátých letech dvacátého století maloval Karel Vosol. Což byl, jak později zjistím, malíř pokojů, který ale také maloval obrazy, narodil se v roce 1918 a zemřel v roce 1998. Nápisy se shodují se záznamy v knize ze začátku dvacátého století s názvem Pivo v písních zlidovělých a znárodnělých.

Vraťme se ovšem o měsíc a půl dříve, do předposlední květnové středy. Vyjděme ven z hospody a přesuňme se z Loretánského náměstí, kde sídlí ministerstvo zahraničních věcí, o nějakých dvacet metrů níže směrem k Pražskému hradu. Výbor spolku hostince je zde toho slunného odpoledne také, naproti se nachází Škola Jaroslava Ježka pro děti a mládež s postižením zraku. Na chodníku jsou děti i ředitelka školy: právě se uvádí do provozu nově zakoupený bílý Ford Tourneo. Na pořízení speciálního mikrobusu přispěl čtyřmi sty tisíci korunami právě Spolek hostince U Černého vola. Stejnou částku pak věnoval Nadační fond Českého rozhlasu – Světluška, zbytek peněz dodala škola.

Spolek hostince, který školu podporuje pravidelně, se tímto krokem vrací ke svým počátkům; před třiceti lety totiž sdružení, které spoluzakládal slavný český spisovatel a politický vězeň Karel Pecka, přezdívaný český Solženicyn, zajistilo dětem a učitelům mikrobus na leasing. Stalo se tak nedlouho poté, co se sdružení povedlo získat hospodu do pronájmu, takže nešla do privatizace – s podmínkou, že bude podporovat právě Školu Jaroslava Ježka.

„Peníze, které nejdou do technologického posunu hospody, dáváme na veřejně prospěšné účely,“ říká v pořadí už třetí předseda sdružení spravujícího hostinec Marek Šoltés. Proč ji vlastně spolek takto spravuje? „Jde nám o to, aby to byla restaurace pro širokou veřejnost a neztratila charisma.“ A pak si on, ředitelka Školy Jaroslava Ježka a ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu přiťuknou pivem z Černého vola.

VŮL RAKOUSKÝ

Hospoda U Černého vola si opravdu zachovává atmosféru z dvacátého století. Pár takových hostinců, v nichž se více či méně zastavil čas, ještě ve starém centru Prahy najdeme. Co se ale dá vzhledem k místu považovat za unikátní, je právě její spolkové řízení a výtěžek, jenž jde na dobročinnou činnost. Toto skutečně není mýtus, i když rozplést, co je u starší historie hostince pravda a co nejasnost, nebo dokonce legenda či pověst, někdy není jednoduché.

Tak například původ názvu hospody U Černého vola. Ocitujme knihu Pražské domy vyprávějí: v ní se píše, že dům s gotickým sklepením, následnou renesanční a pak barokní přestavbou měl v průběhu staletí několik pojmenování – třeba U Bílé růže, U Panny Marie Pomocné nebo U Tří červených či černých orlů. „Název U Černého vola se v místě vyskytl již dříve, například v roce 1705 ve smlouvě týkající se vedlejšího domu. Zřejmě dávným omylem, snad písaře, který ze tří černých orlů udělal jednoho černého vola, vzniklo dnešní pojmenování.“ Zdůrazněme přitom slova „zřejmě“ a „snad“ a dodejme, že lze najít i další příběh. Pražané si prý dělali legraci ze starého Rakouska, které mělo ve znaku černého orla, a tudíž z domu s černým orlem ve jméně udělali „U Zlatého vola“, a pak se patrně oba názvy daly dohromady a vzniklo z toho U Černého vola. A abychom to učinili ještě komplikovanější: domu se podle některých pramenů říkalo také U svatého Lukáše – v reliéfu na domě totiž svatý Lukáš maluje Panenku Marii.

Za jisté lze mít, že už od posledních let Rakouska-Uherska až do půlky první Československé republiky provozoval hospodu výstřední hrubián Josef Brynda a že se putyce říkalo Brindisova. „Na hosty křičel, urážel je a byl na ně přísný. Například odmítal brát dopité půllitry z ručky do ručky, každý musel ten svůj postavit přesně doprostřed tácku a ucho natočit směrem k výčepu, jinak nedostal další pivo. Přesto či právě proto měl tento svérázný šenkýř v lokálu stále nabito,“ píše se v knize Praha ožralá, provázející historickými podniky hlavního města. Dodejme, že do putyky tehdy chodili i známí a slavní čeští politici a umělci.

Zhruba od začátku 21. století se traduje, že Josef Brynda byl předlohou vulgárně hovořícího hostinského Palivce z Haškova Švejka. Ve starším televizním dokumentu o hospodě z roku 1993 se nicméně používá pouze méně jasný podmiňovací způsob: „Brynda, co se svérázného chování týče, by mohl posloužit jako vzor pro postavu Palivce.“

NICK CARTER SE MOTÁ

V letech po skonu Josefa Bryndy padly smutné časy na hospodu, stejně jako na celé české země. Po komunistickém převratu vzniklo v prostorách hostince agitační středisko Národní fronty. Hospoda se znovu obnovila v šedesátých letech, prý kvůli spartakiádě roku 1965, aby měli cvičenci kam chodit. V srpnu 1968 přišla sovětská invaze a pak normalizační bezčasí. Jak vyprávěl v pozoruhodném interview v magazínu MF DNES z roku 2012 dlouholetý předlistopadový i polistopadový výčepní, legendární Bohumil „Bohouš“ Landergot – v sedmdesátých letech se stal hostinec rázovitým zařízením. Například tam popíjel často místní pošťák, takže si babičky z okolí chodily pro důchod raději rovnou k němu do hospody.

Černý vůl se také mihl v komedii Adéla ještě nevečeřela z roku 1978. Amerického detektiva Nicka Cartera v podání Michala Dočolomanského tam zavede komisař Ledvina, tedy Rudolf Hrušínský. A ježto nejde zdaleka o první návštěvu hostince ten večer, Nick Carter se při odchodu již poněkud motá.

Minimálně z osmdesátých let pocházejí zprávy, že se tam scházeli i disidenti. Roznášely se odtamtud ilegální Lidové noviny, které obnovil mimo jiné štamgast a novinář Rudolf Zeman. V tu dobu tam docházeli také představitelé režimu, podle jedné verze to byli přímo estébáci, kteří prý ale podvratnou činnost na místě tolerovali, protože i oni chtěli mít svou hospodu. Podle jiné verze to byli režimní úředníci nedalekého ministerstva zahraničí.

Především začal Černého vola po svém přestěhování ze sídliště navštěvovat již zmíněný spisovatel a disident Karel Pecka. „Jeden z našich členů dělá v Archivu bezpečnostních složek a přinesl nám spis StB na Pecku,“ vypráví předseda spolku Marek Šoltés. Ve spise se popisují i Peckovy příchody do hospody a kolik tam měl piv.

MOHLI MĚ ZAVŘÍT

Jestliže to, co se v hospodě a s hospodou U Černého vola dělo před Listopadem, obklopují nejasnosti, pak příběh po roce 1989 byl popsán vícekrát. Možná i tady se nicméně za těch třicet let navršilo pár legend; takže se pro jistotu vraťme k dokumentům přímo z doby, kdy hostinec dostalo do správy sdružení místních.

Skupina štamgastů, umělců a intelektuálů se začala obávat, že se hospoda dostane do rukou někoho, kdo zničí její původní ráz: začalo se to dít i jiným hostincům, a to v souvislosti s procesem takzvané malé privatizace. Tehdy se provozovny ve vlastnictví státu – pokud neexistoval původní vlastník, kterému komunistický režim majetek sebral a bylo mu možné jej vrátit – prodávaly v dražbách do rukou soukromých vlastníků. „Akce za zachování hostince U Černého vola začala koncem roku 1991, kdy nám všem bylo jasné, že o toto naprosto jedinečné komunikační místo postupující privatizací metodou aukcí zcela určitě přijdeme,“ píše se v záznamu prvního předsedy sdružení za záchranu hostince Břetislava Haláška z ledna 1993, který je uložen v archivu spolku. V prvním delším článku o hospodě, který se dá v archivu najít a který vyšel v roce 1997 v magazínu MF DNES, se píše, že původní plán zněl: štamgasti dají peníze dohromady a koupí si hospodu sami. Jenže nedlouho poté přišel do hospody muž v obleku pastelové barvy, jaké se tehdy nosily, s černým kufříkem a prostor si prohlížel a hrozil, že hospodu koupí.

„S mafiány, kteří si na toto atraktivní místo již brousili zuby, bychom nemohli soutěžit,“ stojí v záznamu už zesnulého prvního předsedy sdružení Břetislava Haláška. Klíčový nápad dostala jeho žena Marcela, která je mimochodem dodnes členkou spolku. Za to, že se hostinec zachová jako „kulturně-historická památka“ a vyjme se z malé privatizace, bude ze svých příjmů podporovat nedalekou Školu Jaroslava Ježka pro zrakově postižené, pojmenovanou podle skladatele, jenž trpěl poruchou zraku. Žádost odeslali štamgasti jinému Ježkovi, a to Tomášovi, důležitému politikovi začátku devadesátých let, který byl ministrem pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Ten tehdy – jak bude o pár let později vyprávět – dostával žádostí o výjimky „mraky“, ale udělovat je nemohl. „Téhle žádosti se však nedalo nevyhovět. Byl to tak krásný nápad! Řídil jsem se intuicí, cítil jsem, že žadatelé nejsou žádní podvodníci, ale nadšenci, kteří to myslí vážně… Kdyby si někdo dal opravdu záležet, tak mě za to mohl dát zavřít.“ Projekt podpořilo i tehdejší porevoluční vedení radnice na Praze 1, které dům pronajímalo.

V červenci 1992 se úředně registrovalo devítičlenné sdružení, jehož členy byli spisovatel Karel Pecka, ale také hospodský Bohumil Landergot: právě on se stal nájemcem hostince. Ke konci roku pak sdružení rozhodlo, že se 300 tisíc korun použije na pořízení modrého Fordu Transit na leasing, který předají jako novoroční dárek Škole Jaroslava Ježka. Nutno dodat, že jim při tom vzhledem k šibeničnímu termínu pomohli prodejci, řemeslníci, kteří auto zadarmo polepili nápisy, s parkováním a provozem vozu pomáhala i Hradní stráž – jak se popisuje v dobovém televizním dokumentu s příznačným názvem Spiknutí dobrodějů. Sdružení získalo v roce 1997 cenu Místa v srdci.

Krize přišla v roce 2011, když se hospodský Bohumil Landergot rozhodl odejít do důchodu s tím, že nájem převede na svého dlouholetého parťáka Martina Bendu. Na radnici Prahy 1 mu tehdy řekli, že to nebude problém. Místo toho se však na radničním webu objevila veřejná nabídka pronájmu. Místostarosta městské části později uvedl, že o prostory měla zájem síť restaurací jednoho pivovaru. „Blížil se konec pronájmu, poslední listopad, nic se nedělo, a tak jsme 1. prosince zavřeli,“ vyprávěl výčepní Landergot. Vznikla petice žádající zachování stávajících poměrů v Černém volovi; za krátkou dobu ji podepsalo několik tisíc lidí. A vedení Prahy 1 nakonec rozhodlo, že to tak skutečně bude – právě s ohledem na podporu, která plyne do Školy Jaroslava Ježka.

PŘÍMÉ ŘÍZENÍ

Přiznám se, že mi dlouho nebylo jasné, jak legendárním podnikem vlastně Černý vůl je. Přitom jsem tam chodil od devadesátých let, a to kvůli tomu, že mezi štamgasty patří můj kamarád a spolužák z gymnázia, jednapadesátiletý Filip Smola: ten už také dva roky zastává post místopředsedy výboru spolku. Jde o další generaci, část původní sestavy již odešla, například spisovatel Karel Pecka zemřel v roce 1997. V kontrolní komisi spolku ale stále zasedá jeden ze zakladatelů a předcházející předseda Josef Vomáčka, jehož po srpnu 1968 vyhodili z rozhlasu. Dohromady má spolek čtrnáct členů, mezi nimi je třeba i novinářka Lída Rakušanová, jež působila v exilu ve Svobodné Evropě.

Všechny tři lidi ve výboru spojuje, že do hospody chodili dlouho a pocházejí z těchto končin. Šestačtyřicetiletý reklamní textař Jaroslav Schovanec začal hostinec navštěvovat, protože si tam dával pivo jeho otec a občas ho bral s sebou; navštěvoval taky nedaleké Gymnázium Jana Keplera, stejně jako třiašedesátiletý Marek Šoltés. Ten býval v devadesátých letech, jak říká, „byznysmenem v centru Prahy“ a po roce 2000 se k Černému volovi vrátil.

Spolek převzal hospodu do přímé správy v roce 2020. Tehdy totiž skončil další nájemce, Martin Benda, který u Vola pracoval dlouhých šestnáct let. „Vrátili jsme se k tomu, jak to původně mělo být, což nám říkala Lída Rakušanová, ale tehdy se narazilo na to, že občanská sdružení nesměla podnikat,“ říká Marek Šoltés. Jenže v roce 2014 přišel nový občanský zákoník: podle něj můžou spolky provozovat vedlejší hospodářskou činnost, pokud se výtěžek používá k podpoře hlavní aktivity, a tou je v daném případě kromě dobročinnosti také zachování koloritu a atmosféry hospody.

I tak původním plánem bylo, že spolek hospodu po odchodu Martina Bendy přepronajme. „Ale to nám městská část nedovolila, takže od té doby to provozujeme sami,“ vysvětluje Šoltés. To nicméně nakonec pomohlo za pandemie covidu, kdy musely být hospody a restaurace zavřené. „U nás personál dostává regulérní plat, platíme zdravotní a sociální. Tudíž my jsme za covidu dostávali regulérní příspěvky na mzdy,“ říká Šoltés. „Přežili jsme i proto, že hospoda nemusí živit někoho, kdo v rámci restaurace podniká,“ vysvětluje Jaroslav Schovanec. „My ve spolku to totiž děláme dobrovolnicky, nikdo z nás z toho nic nemá,“ dodává Šoltés. A Filip Smola doplňuje, že se ušetřilo i na energiích, které se prostě mimo provoz nemusely platit. Navíc městská část Praha 1 snížila všem nájmy.

A tak dokonce i v dobách pandemie, kdy byla hospoda dlouhé měsíce bez příjmů, se povedlo poslat Škole Jaroslava Ježka nějaké peníze. Nejde přitom jen o auta, platí se třeba spe­ciální displeje; za třicet let chodily škole zhruba stovky tisíc ročně. Příspěvky od Černého vola jdou například také organizaci Rehalb, starající se o lidi po mrtvici. Další peníze pak směřují na zdokonalení podniku. Letos v únoru se například malovalo, loni v březnu se rekonstruo­val výčep, takže zachovává tradiční vzhled, ale technologie je moderní.

Výbor řeší i ceny. Půllitr tradičního dvanáctistupňového kozla stál letos v červenci 44 korun, půllitr plzně byl za 56. Pilsner se začal U Černého vola čepovat v nulté dekádě století, když nadnárodní vlastník obou pivovarů rozhodl, že všude tam, kde se točí kozel, má být i vlajková loď – tedy plzeň.

TADY NENÍ FLÁKÁRNA

Hospoda nemá ze své podstaty – s jídly typu topinky s nivou – ambice na michelinskou hvězdu; nemůžeme tudíž vstoupit do žhavé letní debaty, zda má stát přispívat michelinskému průvodci zhruba deseti miliony ročně, aby se v něm mohly objevit i české restaurace. Možné je ale přispět do jiné, neméně horké diskuse. Kartou se U Černého vola platit nedá – a nikdy nedalo.

„Jsme tady old school,“ říká Filip Smola. V hospodě není ani wi-fi, vypráví se anekdota, že legendární, bohužel již také zesnulý číšník Václav Jiráček jednou na dotaz Máte wi-fi? odpověděl: „Ne, jenom to, co je na jídelním lístku.“

Hudba v lokále nehraje, sportovní utkání lze v zásadě sledovat jen tak, že někdo ze štamgastů přinese malou televizi. „Od toho jsme ta česká hospoda, aby si lidé povídali,“ uvádí Šoltés. A jako by zde vždy zůstával kousek ducha svérázného hospodského Josefa Bryndy. Ve zmíněném televizním dokumentu Spiknutí dobrodějů pronáší jeden z číšníků – když dává pivo na stůl – větu: „Koukejte chlastat, tady není žádná flákárna.“

Snad jediným, lehkým digitálním pokrokem, který je s hospodou spojen, zůstává, že od konce léta 2020 existuje facebooková stránka hospody, kterou spravuje Jaroslav Schovanec. „Jaroslava to baví,“ vtipkuje Filip Smola. „Z každého vámi vypitého piva ukápne něco málo na dobrou věc,“ psalo se například na Facebooku o dni, kdy Škola Jaroslava Ježka převzala nový mikrobus.