Čapek tu dopsal Krakatit a pil při tom černé pivo. Rudlák znovuožívá.

Zdálo se, že to výletní restaurace Rudolfov už má za sebou. Přitom je spojena s takovými jmény, jako jsou hrabě Karl-Eugen Czernin, architekt Josef Zítek nebo spisovatel Karel Čapek. Naštěstí si objektu všiml Peter Chvojka. A Rudlák právě vstává z popela.

Projíždím centrem Jindřichova Hradce kolem třetího největšího zámeckého komplexu v České republice. Po několika minutách se nacházím v aleji, kde na jejím pravém konci stojí elegantní bílý dům s altánem. Není se čemu divit, že sem Jindřichohradečtí chodívali pěšky. Výletní restaurace Rudolfov, mezi místními Rudlák, byla v minulosti věhlasným kulturně-společenským centrem. Vznikla podle návrhu uznávaného architekta Josefa Zítka a Karel Čapek zde dopsal svoji geniální knihu Krakatit. Místo však na mnoho let upadlo v zapomnění, chátralo a vypadalo to, že dávnou slávu i torzo v tichosti rozloží čas. 

ČERNÉ PIVO

Letos je to sto let od vydání utopického románu Krakatit. Vědecko-fantastické dílo dopsal Karel Čapek o rok dříve – v roce 1923 – během své letní dovolené ve výletní restauraci Rudolfov. 17. listopadu 2023 se po náročném byrokratickém, ekonomickém i rekonstrukčním boji znovu otevřela veřejnosti. Výčep stojí na původním místě, takže od něj máte stejný výhled jako kdysi Karel Čapek. Tomu naopak scházel pohled na vitrínu s domácími dezerty, jakými jsou pavlova s mučenkou, panna cotta s malinami nebo banánový cheesecake s čokoládou. Zato černé pivo si bylo možné objednat tehdy i dnes.

„Tak posílám jen důležitou zprávu, že doposud to tu není zlé, že hrozně mnoho jím, ještě víc spím a bohužel velmi málo píšu, ne že bych na to neměl čas, ale pro jakousi velikou lenost. Neztloustnu-li tady, pak už k tomu vůbec nemám nadání,“ napsal dne 27. července 1923 Karel Čapek Olze Scheinpflugové. Kromě toho, že mnoho jí, v dopisech zmiňuje, že si s oblibou dává právě černé pivo.

Restaurace Rudlák nabízela i ubytování, v roce 1922 jej využil Josef Čapek, o rok později navíc s manželkou, dcerou a bratrem Karlem Čapkem. Třetí den pobytu ve výletní restauraci vychází v Lidových novinách článek od Karla Čapka ve smyslu, že jej zde krmí samým masem – od hovězí polévky s játry přes hovězí maso s koprovou omáčkou a uzené maso s knedlíkem a „zélim“ až po flíčky se šunkou. Tedy tzv. vydatnou českou stravou, po které není schopen až do večera žádného idealismu.

NEUCHOPITELNÝ BEATNIK

Ale zpět k trnité cestě obrození. Když se Petera Chvojky zeptáte, odkud pochází, odpoví: „Nejsem si jistý, odkud jsem. Pendloval jsem celé dětství mezi Rakovníkem a Soběslaví, kde jsem měl babičku a odkud pochází mí přímí předci,“ říká dvaapadesátiletý majitel. Restaurace leží na pravém břehu řeky Nežárky a je součástí jihočeského Jindřichova Hradce, od kterého je Soběslav vzdálena necelých třicet kilometrů. Peter žil v Rakovníku do třinácti let, poté se s matkou samoživitelkou přestěhoval na pražské Jižní Město. Vystudoval gymnázium v Praze, ale po něm jej nepřijali ani na studium literatury na vysoké škole, ani na vojnu, kterou se mu dařilo odkládat tak dlouho, až byla zrušena. A právě v této životní etapě se mu do rukou dostaly knihy od Jacka Kerouaca a dalších autorů Beat generation, beatniků. „V tu chvíli jsem zjistil, že to je přesně můj styl. Nebýt ničím a nikým svázaný,“ říká Peter. Nejznámější dílo Jacka Kerouaca se jmenuje Na cestě a na cestách byl tehdy Peter neustále. Nejen díky divadlu, které společně se třemi bývalými spolužáky z gymnázia založil.

Peter v té době jezdil s divadlem a věnoval se psaní a režírování her. Během sedmi dnů prý spali třeba i na čtyřech různých místech. „Vedl jsem nedisciplinovaný život a práci jsem hledal jen na zimu. Žil jsem stylem beatniků. Vyhovovalo mi to, ale zároveň jsem věděl, že to tak nemůže být napořád. Chtěl jsem studovat literaturu, ta mě vždy fascinovala, nejen příběhy, ale i struktura díla, kompozice, alchymie slov. Studiem jsem si potřeboval ověřit své dojmy, postřehy,“ říká Peter Chvojka. Navzdory jeho „institucionální neuchopitelnosti“, jak o sobě tvrdí, vystudoval bakaláře v Opavě a magistra v oboru žurnalistika a mediální studia v Brně.

„Neřešil jsem, co budu po studiích dělat. Ale vždy mě zajímaly nemovitosti, tak jsem na přelomu milénia nemohl nevidět, že ceny obrovsky rostly. Koupil jsem první garsonku v Soběslavi, upravili jsme ji a s dobrým ziskem prodali. V tom jsem začal vidět cestu. Tehdy to byl víceméně garantovaný zisk, protože jsme doháněli ceny v Evropě. Tak jsem v roce 2000 založil firmu zabývající se správou a obchody s nemovitostmi,“ říká podnikatel. „V roce 2004 jsme získali v dražbě v Českých Budějovicích byt. Byl v hrozném stavu, ale dispozičně krásný. Měli jsme už s manželkou dítě, které nám tam lezlo v hromadě štěrku, protože jsme byt dávali dohromady pozvolna a za pochodu. Právě tehdy mi došlo, že už nemůžu žít ten svůj nespoutaný život. Že je ten punk potřeba nahradit špetkou zodpovědnosti, když má člověk rodinu. Tak jsem se rozhodl studovat doktorát na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a kombinovat to s rozvojem firmy. Studium mělo být na tři roky, ale trvalo mi to sedm,“ říká Peter. Během jeho působení se transformovala část pedagogické fakulty na filozofickou a konečně tam prý našel to, co dosud hledal. Komunitu, která žije literární vědou, interpretací, uměním stejně tak jako Peter. Na univerzitě stále působí.

NA SAMOTĚ VE MĚSTĚ

„V Soběslavi měl truhlárnu jeden chlapík. Jezdil v ‚broukovi‘ a měl dlouhý vlasy. Tak jsme se spřátelili. Jednou jsem mu popisoval, co za místa a stavby mě fascinují, a jeho manželka poprvé vyslovila ‚výletní restaurace Rudolfov‘. Ráno jsme se tam jeli podívat. Napoprvé mě to nechytlo, přesto se mi na té ruině nesmírně líbilo místo – to, že je zároveň na samotě i ve městě. Navíc nedaleko řeky a potoka. Vždy mě fascinovaly samoty a mlýny,“ popisuje Peter. „Posléze jsem zjistil, že má Rudlák tak zvučné jméno a příběhy. Při úvahách o účelu stavby jsem od začátku mířil na kulturu – mé oblíbené divadlo, ale třeba i jazz nebo vydavatelství novin.“

TŘINÁCT LET TRPĚLIVOSTI

„Po první návštěvě jsem se šel podívat na katastr, komu to celé patří. A místo toho jsem našel, že je Rudlák v exekuci. Shodou náhod se za týden konala dražba. Byl jsem na ní sám, nikdo to nechtěl. Nejen kvůli stavu objektu, ale i proto, že pozemek pod ním byl státu. Ale říkal jsem si, že stát bude vstřícný, že to bude v jeho zájmu. Bohužel jsem se šeredně mýlil,“ říká Peter Chvojka.

Soudní boje o pozemky byly urputné. Trvaly od roku 2004, kdy Peter Chvojka nemovitost získal, celých třináct let. Majitelem pozemků byl Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ten nejdříve vyhrál nad původními majiteli, hrabaty Czerniny, kterým Benešovy dekrety znemožnily restituční nároky, a poté nad městem Jindřichův Hradec. Až tehdy mohl Peter Chvojka začít renovovat.

„Ta extrémní časová prodleva byla i k něčemu dobrá. Stabilizovali jsme firmu a byli schopni dát Rudolfovu vše, co potřebuje. Oslovil jsem kamaráda architekta Jana Kabeleho a společně s ním a mou ženou – stavařkou – jsme pracovali na obnově budovy. Během toho jsme navštívili snad všechna architektonická díla Josefa Zítka (mj. budova Národního divadla, Rudolfinum, Mlýnská kolonáda v Karlových Varech – pozn. red.), který vypracoval stavební plány také pro hraběte Karla-Eugena Czernina,“ popisuje podnikatel a vysokoškolský pedagog v jednom.

Výletní restauraci pojmenoval hrabě Czernin – majitel jindřichohradeckého panství – podle svého syna Rudolfa a slavnostně ji otevřel 15. října 1862. Těsně před otevřením objekt navštívil František Palacký a o deset let později také hudební skladatel Bedřich Smetana, který se zde se svými přáteli zúčastnil abiturientského večírku.

Jídelní lístky z této doby nebyly nalezeny, ale například na jedné pozvánce na vojenský koncert kromě programu stojí také dodatek, že k večeři se budou za jednu korunu servírovat smažená kuřátka, nové brambory a okurkový salát.

VÝVAŘOVNA A HOSTINY

Co se týče nápojů, hrabě Czernin očekával, že do této restaurace začnou chodit hosté z Jindřichova Hradce a pomohou konzumovat panský mok z jindřichohradeckého pivovaru. Podmínkou pro nového nájemce restaurace tedy bylo, že pivo a kořalku musí prodávat pouze z jindřichohradeckého panství.

V 80. letech minulého století patřil hostinec podniku RaJ (Restaurace a Jídelny) a poté Jednotě. Vařila se zde typická česká jídla jako dršťková nebo gulášová polévka, katův šleh, guláš, utopenci nebo tatarák. V Rudolfově se pořádaly i svatební hostiny s tradičním menu: hovězí polévka s játrovými knedlíčky, svíčková omáčka s houskovými knedlíky, smažený řízek s bramborovým salátem a jako zákusek jablečný závin.

„Vzhledem k tomu, že zde byla také vývařovna pro nedaleké JZD, byl objekt esteticky zcela zhuntován. Tak jsme zbourali příčky a celý prostor opět otevřeli. V patře jsme obnovili ubytování, vytvořili jsme penzion se čtyřmi pokoji. Vycházeli jsme do značné míry z původních projektů, takže např. výčep zůstal tam, kde byl,“ popisuje nelehkou cestu majitel. Dnes se zdá, že se vynaložené úsilí pozvolna začíná vracet. Nejen v podobě spokojených návštěvníků. O tom svědčí i prodloužení otevírací doby ze tří na pět dnů v týdnu – od středy do neděle.

Menu míří zejména na poctivou českou kuchyni s kreativní nadstavbou moderního přístupu. „Snažíme se jít ruku v ruce s prostorem, který nás obklopuje. Upravujeme menu tak, abychom využívali sezonní potraviny. Jahodové knedlíky si u nás počkají na rozmarné léto a na krému z medvědího česneku si pochutnáte zjara. Nechceme se ale svazovat a zavírat dveře netuzemské kuchyni. I cizokrajná jídla se v menu sem tam objeví,“ říká jménem restaurace Peter Chvojka.

NA ŽEBRA I PAVLOVU

Mezi stálicemi najdete čerstvě namíchaný hovězí tatarák s křupavým chlebem a česnekem, vepřová žebra v BBQ v tmavém ležáku, opečené brambory na sádle, coleslaw nebo makové palačinky s tvarohovým krémem a malinovým rozvarem. Tzv. jídlem do zavíračky nebo také tečkou k pivu bývá tlačenka, paštika nebo nakládaný hermelín. Nejčastěji se prý hosté vracejí za zmíněnými žebry. Restaurace začíná postupně zalistovávat lokální dodavatele, které v okolí mapuje. Mezi surovinami ale už nyní najdete bylinky z vlastní zahrádky nebo maso z nedaleké Hospříze. „Snažíme se jít na dřeň klasickým receptům a surovinám. Jednoduchost je neuvěřitelně bohatá. Naše pavlova s mučenkou je toho krásným příkladem. Pár ingrediencí, trpělivost a čas, který nelze uspěchat. Výsledkem je skvělá kombinace struktur, chutí a vjemů,“ říká jeden ze dvou kuchařů, kteří mají na starosti kuchyň.

Ať už to bude pavlova s kávou, nebo tlačenka s pivem, můžete se rozhodnout, zda si ji vychutnáte pod vysokým stropem uvnitř restaurace s kapacitou sedmdesáti míst, nebo si sednete ven pod ztepilé stromy, které pamatují Karla Čapka nebo Bedřicha Smetanu, ale hlavně nesčetné množství místních osobností, pro které byl „Rudlák“ pokladem. Je dobře, že se o výletní restauraci Rudolfov mezi místními opět začíná mluvit.