Nadsázka, parafráze Cimrmana? Tak trochu obojí, ale z velké části realita – green je totiž nejnamáhanější část hřiště a ještě tak trochu pacient s oslabenou imunitou.
Nejnižší seč, nejkoncentrovanější provoz, největší nápor počasí. To všechno se podepisuje na kondici každého greenu. Tím pádem je i nejnáchylnější ke všem možným chorobám. Pro hráče může být překvapení, že rozsáhlé vyschlé plochy nebo třeba kruhová „vyžraná“ místa můžou být travní plísně. A každý greenkeeper potvrdí, že takovou plíseň si po greenech snadno roznesou samotní hráči na svých botách. A nejen v rámci jednoho hřiště. Stačí pár týdnů a najdeme ji v půlce republiky. Těžko proti tomu z pohledu hráče něco dělat, rohožky jako při epidemii slintavky zatím naštěstí ještě nikdo nezavedl.
Rozhodně bych se ale přimlouval za maximální toleranci nutné činnosti greenkeeperů – nenadávejme na aerifikaci, pískování, prořezávání, hnojení… Takhle nám ty greeny „kazí“ proto, aby byly ještě hezčí. Prostě je jinak kultivovat a léčit nejde 😉
Kromě hnojení je jediná prevence a pomoc aerifikace, prořezávání a pískování greenu! Aerifikaci zná každý – pravidelné kulaté díry cca 10 cm od sebe po celém greenu zasypané jemným pískem. Dělá je speciální stroj, který dutými hroty propíchá do hloubky drn greenu tak, aby se provzdušnily kořeny a tráva se nastartovala k dalšímu růstu (duté hroty vytahají z greenu „špunty“). Prořezávání (zase speciálním strojem) pak slouží k zamezení plstnatění drnu (měknutí greenu). No a to pískování by se kromě aerifikace mělo vlastně dělat každý týden – písek nejen srovná jemné nerovnosti vzniklé provozem a růstem drnu, ale také stébla mírně naruší a tím podpoří další růst. Aerifikace by se měla dělat 2x za rok, lépe ale až 4x (nebo alespoň 2 aerifikace a 2 prořezávky).
Nedržkujme, že se na těch greenech blbě hraje, protože se o ně někdo stará. Protože když se o ně nikdo nestará, nadávat budeme brzy ještě daleko víc… 🙂
