I whisky může být cíl

Myslím, že tehdy před rokem jsme začínali patnáctiletým Glenfiddichem, což bych dnes zpětně označil za průměr. Ovšem Vašek dovede udělat z průměru zážitek: „Tohle je skvělá whisky na denní pocucávání. Představte si třeba nedělní odpoledne, dáte si kávičku – a co k ní? No dortík! Jen se nadechněte, nosem i ústy, není to jako nejlepší studentská pečeť? Cítíte hebkou sladkost, kromě čokolády taky karamel, med, mně už se sbíhají sliny – poměr cena výkon je výborný.“

Před rokem se zmínil, že do palírny Glenfiddich na severu Skotska často jezdívá; ježiš, to by mě lákalo!

V průběhu naší první společné degustace Vašek postupně nasadil i těžší kalibry a do extáze mě přivedl hlavně panáky, které čpí kouřem a rašelinou. „To je ale něžnej zabiják, viď?“ ujišťoval se, když jsem pomalu polykal Ailsa Bay a vystihl to přesně.

Potom mi dal ještě kouřovější Octomore, který kdekomu až smrdí, ale pro mě je takový panák symbolem blaženosti: „Octomore se vyrábí na ostrově Islay, nedávno jsem tam plul na plachetnici.“

Aha…

Právě tehdy jsem se nejspíš zadíval na dva své přítomné kamarády, tedy na fotografa Tomáše a na Honzu, a z jediného pohledu bylo zřejmé, že se smím otázat i za ně: „Tak nevezmeš nás, Vašku, do toho Skotska někdy?“

Odpovědí jsem si nemohl být jistý, protože Václav takové výpravy komerčně nepořádá, jezdí buď sám, nebo s kamarády. Naštěstí pro nás ale pokrčil rameny a pravil: „Proč ne, pokud si nejdřív uděláte jaterní testy a ty vám vyjdou dobře. Pak si dejte ještě čtrnáct dní jaterní dovolenou a klidně můžeme vyrazit.“

K tomu je třeba říct, že Vašek ve svých sedmapadesáti letech snáší alkohol skvěle. Nemotá se, nezná pojem kocovina, je noční můrou každého adiktologa. „Mě vlastně můj alkoholismus živí. Docentu Nešporovi jsem říkal: Prosím vás, vy tvrdíte, že to rozkládá rodiny a bere lidem peníze, ale mně to peníze vydělává!“

Zatímco Vaškovi alkohol nic nedělá, mně se stane divná věc, na cestě po Skotsku budu neustále komolit jména. Whisky Octomore překřtím na Oxymoron, palírnu Laphroaig na Lefebvre, královský zámek Balmoral na Baltimore a tak dále.

Na hrozbu tohoto typu mě Vašek připravoval předem, když nadšeně líčil, že whisky obsahuje obrovské množství antioxidantů: „Její pití de facto prodlužuje zdraví, výrazně omlazuje – na mejdanu skoro všichni omládnou, protože nakonec chodí po čtyřech, blekotaj a mají co dělat, aby udrželi moč a stolici… A ještě něco. Po whisky se dobře učí cizí jazyky, zejména ty orientální, jako je mongolština nebo arabština. Člověk do nich po pár sklenkách přechází plynně!“

TAKOVÁ DIETNÍ SNÍDANĚ

Koncem května se scházíme na letišti – dle instrukcí máme v krosnách zimní bundu, holínky nebo jachtařské rukavice.

Vašek jezdívá do Skotska už čtvrt století několikrát ročně, učil se tu hrát na ty své dudy. My s fotografem Tomášem netušíme, co nás čeká, kamarád Honza je někde mezi: každoročně v srpnu navštěvuje divadelní festival Fringe v hlavním městě Edinburgh, kam právě letíme.

Osobně jsem v depresi, neboť Vašek naplánoval výpravu na deset dnů, ať prý něco poznáme. Deset dnů! Čekal jsem čtyři…

Já, který dlouhodobě nic nestíhám, hrnu před sebou povinnosti a práci, teď budu na deset dnů vyřazen z běžného provozu a všechny resty mě zasypou. Ale co už, třeba můžu nějak pracovat i tady. Pít začnu vždycky až odpoledne, napadá mě řešení.

V devět ráno přistaneme v Edinburghu, jednom z nejpěknějších měst. Na kopci pohádkový hrad, spousta racků, barů, restaurací a hospod. V centru se už takhle po ránu ozývají dudy: zpočátku jsem tím nadšený, pak čím dál méně.

Jinak ale první dojem úžasný. Je jasno, osmnáct stupňů, jen si všichni postupně uvědomíme, že kolem sebe vidíme minimum pohledných, respektive štíhlých mladých žen.

„Tak schválně,“ nadhazuju: „Potkáme dřív pěknou holku, nebo chlapa v kiltu?“

„Rozhodně chlapa v kiltu,“ neváhá Vašek, který si střih na svou první skotskou sukni pořídil roku 1982 a dnes má sbírku šedesáti kiltů.

Za chvíli spokojeně kývne, měl pravdu, a navrhuje zajít na snídani. Hospod tu je vskutku spousta, otevírají brzy, pojďme.

Hoši si objednávají pivo, ale já mám v paměti nedávné předsevzetí, že budu pít rozumně, a žádám o kafe. Číšník to ignoruje, přinese čtyři svrchně kvašené ležáky.

„Jen se na tebe podíval,“ šklebí se Vašek, „a okamžitě pochopil, že přesně tohle je jediný, co potřebuješ.“

Než stačím odpovědět, začne komentovat, co nám to nesou k jídlu: „Zdejší tradiční snídaně mívá kolem osmi tisíc kalorií, takže ideální pro zaměstnance v kamenolomu. Anglická opražená slanina, volské oko, fazolky v tomatě, osmažené žampiony, hash brown, což je opečená bramborová kaše, pak rajčátko, klobásička. Taky haggis, jakýsi prejt ze skopových nasekaných vnitřností, a black pudding, připomínající naše jelito…“

Snídaně za dvanáct liber je zároveň obědem, ne-li večeří. Napoprvé chválím, za týden už budu s díky odmítat. (Zároveň se podle mě odhalilo, v čem může být jistý problém mnoha skotských dívek a žen: Tohle jedí taky?!)

Dostaneme druhou a třetí rundu piv a mou depresi vystřídá nirvána.

V KLUBU

Abychom nepřepálili start, vyrazíme si na kopec nad městem, který se jmenuje Artušovo sedlo. Ve skutečnosti měří jen 251 metrů, ale protože jsme u moře, působí majestátněji.

Pokocháme se – a dolů, v podvečer nás v centru čeká práce.

Whisky.

Vašek nás vede do jedné z nejstarších budov v Edinburghu, kde je překrásný bar, v něm samý křišťál, kožená křesla, vysoké stoly, vymódění hosté, někteří mají navoskované kníry a podobně.

„Vcházíme do klubovny The Scotch Malt Whisky Society,“ vysvětluje, „což je největší whisky klub na světě, jehož mám to štěstí být členem.“

Ptám se, jestli nevadí můj turistický úbor.

„Původně ti chtěli vrazit hadr do ruky, ať tady uklidíš, ale já jim vysvětlil, že jsi překvapivě host, tak jen pozvedli obočí a přešli to se skotským klidem.“

Pochopím, že klub funguje čtyřicet let a vůbec tu nevedou lahve, které jsou v dostání někde v obchodě. Šéfové klubu jezdí po skotských palírnách, nechávají si lahvovat whisky přímo z konkrétních sudů, čili všechno jsou to poměrně unikáty.

Tou dobou jsem ještě přesvědčený o tom, že není nad kouřovku, a tak zajásám pouze nad čtrnáctiletou Caol Ila, kde lehký kouř cítím.

Vašek se mě snaží nadchnout třeba pro třináctiletý Glen Ord, zatím ale nepříliš úspěšně: „Miluju těžký, žvejkavý whisky,“ říká. „Třeba tuhle musím dvakrát až třikrát překousnout, abych ji mohl polknout, jinak se udusím.“

No jo, ale když mně chybí ten kouř.

Přesto uznávám, že je Vašek skvělý učitel, a do určitého momentu mu pozorně naslouchám. Těchhle pár vět se mi třeba líbí velice: „Přátelé, já vlastně odnaučuju lidi chlastat a učím je pít,“ nadechuje se: „Když někomu například podáte skleničku, on ji okamžitě celou vdechne, načež sklo vyplivne a prohlásí, že ta whisky hřeje, tak mu řeknu: Vole, kup si svetr. Whisky nemá hřát, ale chutnat. Někdo s láskou vyrobí destilát, který pak léta leží v sudu, sbírá z něj informace, těší se, až ho někdo narve do lahve, na to, jak jednou bude rozdávat rozumy. Po nalití do skleničky se pak tetelí, jak to konečně všechno řekne, ale než otevře hubu, už je ve tvým žaludku, protože jsi to tam poslal jako kontrolního exáče. To si ta whisky nezaslouží, a proto lidi učím degustovat, hrát si s ní, vždyť podívejte, jak ji cucám…“

ZVRACET DO PYTLÍKU

Druhý den dorazí v dodávce Vaškův kamarád Mirek, který je milý, ale poměrně introvertní. Od začátku tuším, že rozumí whisky podobně jako Vašek, ale až po pár dnech pochopím, že je nejspíš největším sběratelem v Česku.

Skotskou intenzivně sbírá posledních dvacet let, doma má tisíce lahví. Jen v rodinném baru je jich vždy zhruba dvě stě otevřených: být Mirkovým kamarádem není k zahození.

Má úspěšnou firmu, a tak může trh s whisky několik hodin denně studovat. I on jezdí do Skotska pravidelně, objevuje, co mu chutná, a zajímavé lahve vozí domů.

Většina má brzy vyšší cenu, než za jakou ji kupoval, on ale nic neprodává, nemusí. Hodí nás přes Glasgow do přístavu Largs, kde přestoupíme na čtrnáctimetrovou plachetnici posledního do naší party, kapitána Honzy (aby se Honzové nepletli, říkejme mu kapitán).

S fajfkou v koutku úst nám dává školení: „Moře má třináct stupňů, takže je neradno padat přes palubu. Nosíme záchranné vesty. Plavba by měla být klidná, ale kdyby vám bylo blbě, což není ostuda, vyblijete se do pytlíku. A pijte rozumně! Nezbořte se mi na lodi pod obraz, to bych vás musel uložit do lůžka a svázat.“

Zlehka ovšem můžeme, pár lahví whisky na zahřátí máme. Chci si s ostatními ťuknout, ale kapitán mě zarazí, prý se to nemá: „Podle jedné z námořnických pověr se sklem o sklo neťuká, protože byste budili mrtvé námořníky a ti pak tahají ty živé z lodi na dno.“

První plavba na ostrov Arran je vskutku klidná, ale jen do chvíle, kdy přistaneme u bóje sto metrů od břehu.

Máme vypočítané, že za patnáct minut pojede ostrovní autobus ke dvacet kilometrů vzdálené palírně Lagg, ale zjišťujeme, že na nafukovacím člunu nefunguje motor, blbne převodovka.

Musíme tedy pádlovat, byť nejsme nejšikovnější. Když Vašek poprvé zabere, trefí mě pádlem do pusy – ze rtu crčí krev. Nedovedeme sladit tempo, takže se otáčíme v piruetách. Kapitán později prohlásí, že za dvacet let nezažil na mořích nikdy nic tak bizarního…

Autobus nám samozřejmě ujede, chceme jet stopem, já jdu do dvojice ke sběrateli Mirkovi, ale po zdejší uzounké silnici za prvé projíždí jedno auto za čtvrt hodiny a za druhé mám pusu od krve, takže k palírně dorazíme až za půl druhé hodiny a přijdeme o exkurzi. Což nevadí. Čeká nás jich ještě asi deset…

Ten strejda, co nás nakonec až do palírny hodil, měl auto celé od nějakého hnoje a vepředu jen jedno volné místo. Solidní padesátník Mirek netušil, co si o tom myslet, ale pak jsme se k sobě přitiskli a vyrozuměli, že řidičem je místní farmář: „Tamhle se pase mých sedm set ovcí,“ ukazoval na pastviny kolem. Pokračoval na parkoviště před palírnou (je to krásné místo nad mořem) a tam se začal dlouze hrabat v peněžence.

„Žádné peníze nechceme,“ lekl jsem se, ale on v tu chvíli vytáhl jakousi zlatou členskou kartu, podle níž mu v této nové destilérce patří už teď jeden předplacený zrající sud – podpořil ji a jednou si obsah odveze v lahvích.

Mirek se na něj usměje a jakoby nic řekne: „Hezký. Já mám takových pár sudů v Macallanu.“ Teprve v tu chvíli mi dojde, s kým to stopuju, protože Macallan je špička mezi palírnami; i pan farmář zvedne palec.

Moderní palírna, do níž vstupujeme, je pro Vaška s Mirkem otazníkem. Oba jsou zvědaví, jaká zdejší whisky bude a jestli se má smysl vracet.

Požádají o takzvaný new make spirit, což je vypálený čirý destilát přímo z kotle, který teprve má jít do sudu; silná kořalka z ječmene. Ochutnají a shodnou se: „Dobrý! Whisky bude výrazně nakouřená, rašelinová. Ještě se dá všechno pokazit v sudu, ale můžeme aspoň predikovat, že tohle bude velice zajímavé.“

FRONTA PŘEKUPNÍKŮ

Za svítání se loďmo přemisťujeme o kus dál na západ, do městečka Campbeltown na jihu poloostrova Kintyre. A paráda: vidíme delfíny, pár tuleňů, kolem lodě létají terejové, alky, dokonce pár papuchalků.

Stojí tu slavná palírna Springbank a kapitán rozhodl, že na prohlídku musíme brzy ráno. „Na jihu Kintyre jsou velké přílivové proudy, a abychom dál na západ pokračovali bezpečně, musíme vyrazit nejpozději v poledne. A tak dnes jděte legálně popíjet už v devět. Nemusíte to dělat tajně ve spacácích jako obvykle.“

Přehání, vždyť třeba takový Vašek už od sedmi smaží obrovské množství vajec s lososem. Z tučných porcí jde strach, ví ale, co dělá: „Když si vymastíme žaludek, tělo pak hodně snese.“

Je pozoruhodné, že i když Vašek není žádný sportsman, jakmile cítí whisky, úplně se promění – dvě stě metrů z přístavu do palírny Springbank letí s Mirkem v podstatě sprintem.

Po oné moderní na Arranu je tahle starobyle útulná, vypadá jak ze seriálu Peaky Blinders, od svého vzniku v roce 1828 patří pořád stejné rodině.

O zdejší whisky je mimořádný zájem, což pochopím u vstupu, kde se neustále tvoří fronta lidí, kteří ovšem nejdou na prohlídku.

„Jsou to většinou překupníci,“ informují mě Vašek s Mirkem, v jejichž hlasech cítím znechucení.

Springbank nabízí omezený počet lahví přímo ze sudů jedině tady v palírně, a to poměrně levně, třeba po sedmdesáti librách. Zájemcům prodají nanejvýš dvě, ale ti snaživí se pravidelně vracejí a flašky střelí na aukcích třeba za čtyřnásobek: „Rychle to vykoupí, šponují ceny. My, co whisky opravdu pijeme, tohle nemáme rádi…“

Vašek s Mirkem se už nejspíš propili k jistému mistrovství. Na závěr prohlídky máme ve skladu ochutnávku ze čtyř sudů a oni napjatě uchopí prvního panáčka z dvacetiletého sudu po bourbonu. Měl to být vrchol programu, ale za moment na sebe překvapeně pohlédnou: „Není to ono, asi už dochází k větší oxidaci a zbytečně velkému vlivu dřeva…“

Náladu jim spraví následný jedenáctiletý „překrásný“ Springbank, takže oba opět září: „Vždyť pijeme tam, kde všechno zrálo, sudy kolem nás dýchají. Cítíme, jak se whisky vypařuje, čemuž se mimochodem říká andělský podíl… Tohle je nejautentičtější moment.“

SOUBOJ S TOALETOU

Plujeme do centra kouřové whisky: na ostrov Islay. První dvě hodiny kormidluju a je mi skvěle, i když se dost houpeme.

Poslouchám kapitána, který je mimochodem advokátem, ale čtvrtinu z každého roku se snaží být na moři a pracovat online. Vidí prý kolem sebe spoustu kolegů a kamarádů, kteří mají psychické problémy, a jeho tyhle plavby uklidňují: „Moře je podle mě poslední místo na zeměkouli, kde skutečně existuje svoboda, můžeš si dělat, co chceš. Jsi odkázán jen na svoje schopnosti…“

Divím se, že kapitán příliš nesdílí nadšení z whisky, a on se zasměje: „K alkoholu mám vřelý vztah, toliko jej nepiji. Včera jsem si v Campbeltownu zakoupil lahev čerstvého mléka od farmáře a je jak z čerstvě podojené krávy, se škraloupem krásné smetany… Ono jde i o to, že byť se to nezdá, práce kapitána je relativně odpovědná a člověk musí být schopný střízlivě řešit problémy.“

Problém mám já, neboť musím na záchod. Pouštím se kormidla, scházím do kajuty. Fotograf Tomáš má u úst pytlík, mně se taky zvedá kufr. Šíleně to s námi hází, takhle komplikované vykonávání malé potřeby jsem nezažil, chudák záchod.

Lehnu si na sedačku, zavřu oči, myslím, že mám mořskou nemoc.

Asi mluvím sám se sebou, protože slyším kapitánův smích: Tohle je jenom malá kinetóza. Když má člověk mořskou nemoc, tak chce umřít!“

Což zatím nechci, ale otevírat oči se mi taky nechce.

DEVATERO PALÍREN

Nakonec se jakžtakž vzchopím, asi mě probrala vůně whisky. Než přistaneme v Port Ellen, míjíme na pobřeží v krátkém sledu hned tři palírny: Ardbeg, Lagavulin, Laphroaig. Za tři kilometry už bude přístav.

Ostrov je o trošku větší než Praha, žijí na něm tři tisíce obyvatel, funguje tu devět palíren a staví se dvě další.

Nejdřív vyrazíme vypůjčeným autem do Bruichladdichu, což je ještě větší skanzen než Springbank a polovina zdejšího vybavení je více než stoletá. „Tahle palírna z roku 1891 je vlastně funkčním muzeem,“ podotýká Vašek. „Vždyť vrcholem místního hi-tech je černá tabule a bílá křída…“

U kvasných kádí se zhluboka nadechuju, co mi to v palírnách vždycky tak voní?

Vašek přemýšlí, jak to vysvětlit nejjednodušeji: „No kvasinka baští cukr, prdí oxid uhličitý a kadí etanol neboli alkohol. Čili voní a chutnají ti exkrementy!“

Právě v této palírně se vyrábí moje nejmilejší, Octomore, a na Islay jsem konečně pochopil, jak vlastně nakouřenost vzniká. Respektive Vašek mi to řekl, když jsme jeli po silnici mezi dlouhými pásy rašeliny, o kterou tu jde: „Skoti dovedou šetřit, a pokud šedesát procent ostrova tvoří rašeliniště, proč by si vozili dřevo z pevniny? Na jaře vyjdou za barák, párkrát hrábnou v zemi, nechají rašelinu vysušit a celou zimu tím pak topí. Totéž platí o palírnách, no a rašelina kromě tepla vydává i dost kouře.“

Kouřovitost whisky vzniká při sladování, když rašelina suší naklíčený ječmen: „Vlhké zrno natáhne z kouře fenoly, jak kdybys dal vlhký hadr do udírny…“

Je to zvláštní, ale právě dnes mi dojde, že kouř není zdaleka všechno. Asi se postupně propíjím trochu dál. Protože Mirkovi právě odmaturovala dcera, koupí na oslavu flašku toho, co v Bruichladdichu nabízí z aktuálně naraženého sudu (třináctiletý Valinch č. 66). Ta whisky má přes šedesát procent, ale přitom je jemná a chutná po višních – až do noci ji pak budu cítit na jazyku.

LETIŠTĚ SAMÁ LAHEV

Naposledy přespíme na plachetnici, rozloučíme se s kapitánem, čeká nás krátký přelet v letadélku Káně do Glasgow.

Menší zádrhel tkví v tom, že se tu Vaškovi s Mirkem zalíbila spousta lahví, byli žízniví, bohatě se zásobili, a protože je i při vnitrostátním letu limit na osobu pět litrů, musíme si kontraband nějak rozdělit. Jednu strkám do spacáku, druhou do srolované bundy, další do holínek… Tak proto jsme si měli brát ty holínky!

Projdeme si Glasgow, které zdaleka nemá tolik památek ani turistů jako Edinburgh, ale sympatické není o nic míň, a dodávkou zamíříme na sever – do skotské Vysočiny.

Mirek se cestou potřebuje stavit v palírně Aberfeldy, protože tam prý teď lahvují v návštěvnickém centru naprosto jedinečný sud – před pár týdny už tu třiadvacetiletou whisky chutnal a potřebuje ještě. V návštěvnickém centru sice sud pořád stojí, ale je na něm napsáno, že obsah „odnesli andělé“, což Mirka poněkud zdrtí.

Ukáže se, že jedna načatá lahev zbyla na baru, tak si dám alespoň panáka za jedenáct liber a potvrzeno, kouřovky už nutně nepotřebuju. Žvýkám ji, jak mě učil Vašek, a nic jiného od života nechci. Dokonce ani druhého panáka, protože tenhle mi v puse zůstává, ačkoli tam není.

A tohle obdivuju: Vašek s Mirkem mají přehled, kdy a kde se může nadstandardní sud objevit, monitorují to a pak si za ním jdou. „Nebo se aspoň snažíme, ne vždycky to vyjde.“

To už jsme mezi jezery a v kopcích, plno ovcí, vřes, královský zámek Balmoral, nakonec vidíme i flíčky sněhu. Naším cílem je oblast Speyside, kde funguje zhruba sedmdesátka palíren. Vašek se těší, jak nás vezme do obrovského a moderního Glenfiddichu a hlavně do vedlejší, sesterské Balvenie. „Tam uvidíte všechno – mají vlastní farmu na obilí, sladovnu, veškerý provoz, bednárnu i lahvovnu v jednom areálu.“

A samozřejmě je to zajímavé, ale největší zážitek vyplyne zcela nečekaně a náhodou. Po Balvenie nás provází čiperný osmdesátník Brian, který si tu kdysi prošel snad všemi pozicemi, a ten pochopí, že Mirek s Vaškem sbírají zajímavé lahve. Jen tak mimochodem řekne, že jednu má: „Když jsem po dvaačtyřiceti letech odcházel do důchodu, vedení firmy se rozhodlo, že mi natočí jedinou lahev ze sudu, který tou dobou zrál přesně dvaačtyřicet let…“

V tu chvíli je vidět, že se Mirkovi roztáčejí všechna mozková kolečka. Přemýšlí, jak se k té whisky dostat, zbytek světa přestal existovat.

„Bohužel byl rychlejší než já,“ okomentuje to později Vašek: „Rychlejší než průjem.“

Mirek staříka přesvědčí, aby lahev dovezl. Nelze mu odolat, a tak se Brian ujistí u současných manažerů, jestli ji může prodat. Může. Dohodnou se na částce, za kterou pohodlně odjede na nějaký čas za rodinou do Austrálie.

Mirek lahev hypnotizuje: opravdu to je rarita. „Kdyby ten pohled viděla jeho manželka,“ podotkne Vašek, „požádá o rozvod, protože takhle zamilovaně se na ni nikdy nepodíval!“

Mirek zvedne oči směrem k Brianovi: „Ani nevíte, jakou to má pro mě citovou hodnotu.“

„Máš ji ty a vypiju ji já,“ navrhne Vašek, „krásná představa. A můžeme ji smíchat s kolou!“

„Víte,“ hovoří dál Mirek směrem k Brianovi, „já mám sice i jednaosmdesátiletý Macallan, ale téhle lahve si kvůli vám a vaší story vážím snad ještě víc.“

VRÁTNÝ V BENTLEY

Poslední den zamíříme právě do Macallanu a pak už můžu říct, že jsem viděl všechno.

Macallan je vůbec nejmódnější značkou whisky, zdejší lahve trhají rekordy na aukcích.

Macallan ani nepouští své lepší flašky na běžný trh – limitované série nabízí jen váženým, dlouhodobým klientům.

A to jsou, naštěstí pro nás, i Mirek s Václavem. U brány do areálu není vrátnice, ale bentley, ze kterého vystoupí pán v kravatě, a když zjistí, jací dva borci přijeli, pustí nás dál.

Obrovská budova palírny je zapuštěná do svahu a splývá s krajinou, vlnitou střechu pokrývá trávník. Uvnitř to vypadá jak v nejluxusnějším wellness hotelu: „Když jsme vešli, nějak intuitivně jsem začal hledat bazén,“ říká fotograf Tomáš.

My mladší se nějak nemůžeme shodnout, jestli to je úžasné, nebo snobské, těžko říct. Fascinující…

Například Mirek s Václavem vědí, že když si teď a tady koupí jakoukoli z lepších lahví (oni můžou, jednu nebo dvě by jim uvolnili), okamžitě by je mohli v aukci prodat za trojnásobek, ale oni takové věci nedělají.

Většina fanoušků whisky Macallan obdivuje a chce, ne každý ty lahve ovšem pije: často končí na poličce jako investice.

Menšina mluví o produktu, jehož obsah zdaleka neodpovídá pověsti, a s tím Mirek ani Václav nesouhlasí, i když se shodují, že je poptávka občas až iracionální.

„Spojily se dvě věci,“ vysvětluje Vašek. „Už od osmdesátých let tady skvěle pracují na reklamě, ale zároveň vždycky dělali vysoce kvalitní a hlavně neuvěřitelně vyrovnaný spirit. V jiných palírnách můžu občas sehnat stejně krásné věci, ale tady vím, že dejme tomu od střední cenové kategorie bude vynikající všechno.“

ODLET S PŘEDSEVZETÍM

A já vím, co udělám: koupím si dvanáct různých whisky, všechny otevřu, každý den si dám z nějaké malého panáka, takhle mi zásoba vydrží rok.

Budu je studovat, budu se učit. Jednou se do Skotska vrátím a začnu po něm jezdit jako ti dva. Hledat, co mají kde dobrého.

Jen tedy nevím, kam se mám vrátit, do Edinburghu? Na ostrovy? Na Vysočinu? Vždyť bylo všude tak nádherně!

Ještě že jsi to naplánoval na deset dnů – díky za všechno, Vašku.

„No jo, vždyť já chlastám jen kvůli vám. Někdo to za vás oddřít musí…“