Pročpak bloumat po dálkách, je-li to dobré tak blízko. Tak zní zlidovělý (a zkomolený) citát z básně Johanna Wolfganga von Goetha. Vybaví se mi vždy, když slýchám, jaké krásné a exotické krajiny přátelé a známí na svých cestách po světě navštívili. O Německu vyprávějí jen zřídkakdy. A když už se to výjimečně stane, padají jména jako Bamberk nebo Mnichov, pochopitelně v době Oktoberfestu. Přitom je zde Berlín, který jsem poprvé navštívil jako západoněmecký student – a letos jsem tam jel zase.
Kamarádi, kteří vědí, že jsem formující léta svého mládí prožil právě v Německu, si ze mě budou dělat legraci, že tuto zemi propaguji. Je pravda, že ji znám a rád tam jezdím.
Vyskytla se příležitost, tak jsme ji s manželkou chytili za pačesy a rozhodli se odjet na čtyři dny do Berlína. Nebyli jsme tam poprvé, ale od našeho posledního pobytu v tomto městě už přece jenom nějaký ten rok utekl.
Poprvé jsem byl v Berlíně v polovině osmdesátých let na školním výletě se svým mnichovským gymnáziem. Tehdy nikdo nepočítal s tím, že se komunistický režim za pár let zhroutí. Smyslem výletu západoněmeckých studentů bylo poznat kousek Západu utopený v socialistickém moři.
Byl to pocit jako při pobytu na ostrově, který leží níže než okolní hladina a chrání ho jen betonová zeď. Dojem stísněnosti a nejistoty byl tehdy v Západním Berlíně všudypřítomný – zvláště pro kluka, který vyrostl v socialistickém Československu a hrozilo, že by si ho bolševický režim mohl nějakým způsobem vzít zpět.
Nikdy nezapomenu, jak jsme se z vyhlídkové konstrukce v ulici 17. června dívali přes berlínskou zeď na Brandenburskou bránu, obklopenou zátarasy, ostnatým drátem a východoněmeckými strážemi hlídajícími socialistický stát. Nebo jak jsme projížděli metrem strašidelně působící tmavé zastávky ležící na území východní části města.
Dnes je situace naštěstí úplně jiná než v osmdesátých letech. Berlín je sjednocené, moderní město, pulzující životem a kulturou. Pro nezasvěcené je obtížné rozpoznat, zda se zrovna nacházejí na území bývalého Západního Berlína, nebo sovětského sektoru.
Berlín dnes už není největším staveništěm Evropy, kterým byl po sjednocení Německa. Tehdy se město a jeho infrastruktura začaly opravovat a vznikaly nové budovy a čtvrtě – třeba ta vládní s modernizovaným Říšským sněmem, německým parlamentem a úřadem spolkového kancléře. Největšími stavebními změnami prošel bývalý sovětský sektor, tedy východní Berlín, na jehož území leží i historické centrum města. Kvůli nižším cenám nájmů a zdánlivě nekonečným příležitostem tam vznikla obchodní a kulturní centra, a do šedého socialistického pochmurna tak vnikl život.
BERLIN-MITTE
Berlin-Mitte je srdcem města, nachází se tam historické centrum města, bulvár Unter den Linden a významné stavby, jako je Rudá radnice (rudá kvůli barvě cihel, z kterých je postavena) nebo Humboldtova univerzita. Najdete tam také královský Berlínský zámek, znovu postavený podle původní předlohy teprve v roce 2020. Vznikl na bývalém socialistickém parkovišti před bývalou budovou Státní rady Německé demokratické republiky, dnešní ekonomickou vysokou školou ESMT.
Je tu také Ostrov muzeí a Alexanderplatz, centrum bývalého východního Berlína s ikonickou, 368 metrů vysokou Berlínskou televizní věží, viditelnou prakticky z každého bodu města. Koule, která je součástí této stavby, je známá odlesky ve tvaru zářícího kříže. Pro věřící se staly symbolem křesťanství, překonávajícího ateistický, socialistický režim. A žádné stavební úpravy tento jev nezažehnaly. Právě Berlin-Mitte se stalo primární destinací našeho prodlouženého víkendu v Berlíně.
NA BERLÍN!
Mottem našeho výletu bylo: Žádný stres!. Takže jsme vyrazili vlakem, ne autem, abychom se vyvarovali nervů spojených s využíváním auta ve velkoměstě. Ve čtvrtek krátce před půl jedenáctou dopoledne vyjel náš rychlík z pražského nádraží a na tom berlínském jsme pak vystupovali s pouhou čtvrthodinou zpoždění („kvůli pracím na kolejích“). Mimochodem, pro cestu do Berlína doporučujeme koupit si místenky po pravé straně vlaku – kolem hranic s Německem vás pak mohou těšit krásné výhledy na skalní masivy podél Labe.
Na nádraží jsme si zajistili důležité doklady pro bezstresový pobyt: Berlin Welcome Card nám umožnila používání městské hromadné dopravy a Museumspass zase vstup do více než třiceti muzeí a galerií.
S pomocí aplikace BVG Fahrinfo jsme se tramvají rychle dostali ke strategicky zvolenému hotelu Amo By Amano na Friedrichstrasse, ubytovali se a vyrazili do víru velkoměsta.
FOTOGRAFISKA BERLIN
Nedaleko hotelu jsme si skočili do galerie soudobého umění Fotografiska Berlin, zaměřující se především na fotografii. Jelikož se jedná o soukromou galerii, Museumspass tam neplatí. Fotografiska láká návštěvníky výstavami lokálních i mezinárodních umělců, rozsáhlým obchodem s knihami a také kavárnou. Galerie se nachází v budově bývalé druhé největší nákupní pasáže Berlína ze začátku 20. století, Friedrichstraßenpassage.
Objekt má za sebou zajímavou historii. Za druhé světové války byl poškozen, v době NDR ho ještě používali, ale pak se ho rozhodli v roce 1980 částečně strhnout. O deset let později už existoval plán kompletní demolice. Krátce předtím, než k ní došlo, však budovu obsadila iniciativa umělců s názvem Tacheles, která ji využívala do roku 2012. Po různých peripetiích byl objekt prodán a sanován. Od roku 2023 zde působí berlínská filiálka švédské galerie Fotografiska.
STÁLÉ ZASTOUPENÍ – STÄV
Po moderním umění to chtělo něco tradičního. Zašli jsme tedy do restaurace Ständige Vertretung, zkráceně STäV, což znamená stálé zastoupení. Název odkazuje na Stálé zastoupení Spolkové republiky Německo v Německé demokratické republice, které existovalo od roku 1974 až do znovusjednocení Německa v roce 1990.
Zároveň je to svým způsobem i stálé zastoupení Porýní, ve kterém se nachází někdejší hlavní město západního Německa Bonn. Bývalí majitelé totiž provozovali podobný lokál v Bonnu a podnik se – stejně jako hlavní město – v devadesátých letech přestěhoval do Berlína.
Podnik bývá hodně navštěvovaný jak úředníky, tak politiky a je vyzdoben fotografiemi známých osobností. Zaujala nás momentka prvního spolkového kancléře Konrada Adenauera pořízená v roce 1951 při jeho návštěvě USA. Na hlavě má indiánskou čelenku a s náčelníkem kmene Siouxů kouří dýmku míru.
Posedět lze i před restaurací na „rýnských terasách“ nad Sprévou a vychutnat si tam rýnské speciality – například karbanátky nebo pečený prejt. Zapít je můžete pivem Kölsch z typických dvoudecových skleniček. V případě zájmu o návštěvu STäV doporučujeme rezervaci, podnik je hodně populární.
Jelikož kromě umění bylo cílem výletu do Berlína také ochutnat místní pivo, zašli jsme si do restaurace a pivovaru Georgbräu ve čtvrti Nikolaiviertel. Podnik vznikl v roce 1992, nabídka piva je spíš konzervativní a točí se kolem klasických německých ležáků. Byli jsme zde dříve už několikrát a podnik se za ta léta prakticky nezměnil. Je to taková typická německá hospoda, která navíc vaří své vlastní pivo.
Na šláftruňk jsme si pak poprvé a pak ještě i oba následující večery zašli do kubánského baru QBA za rohem hotelu.
MUSEUMSINSEL
Následujícího dne, posíleni vydatnou snídaní, jsme vyšli směrem k Ostrovu muzeí.
Areál, který začal vznikat v roce 1830, patří mezi hlavní památky města a zároveň k nejvýznamnějším muzejním komplexům Evropy. V roce 1999 byl jako celek zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.
Nachází se zde pět muzeí: Staré muzeum, Nové muzeum, Stará národní galerie, Bodeho muzeum, Pergamonmuseum a James-Simon-Galerie. Od devadesátých let prochází areál sérií oprav, modernizací a rozšiřováním. Kvůli tomu je nyní uzavřené Pergamonmuseum, které vystavuje exponáty antické monumentální architektury.
Nejdříve jsme navštívili Staré muzeum. Letos se slaví dvousté výročí od zahájení jeho stavby. Nachází se tam sbírka antického umění, především plastiky, starořecké malované vázy a busty. Pak jsme se přesunuli do Nového muzea, které již prošlo nákladnou rekonstrukcí a jehož stavební úpravy, navržené britským architektem Davidem Chipperfieldem, během rekonstrukce budily velké vášně. Veřejnost si ho ale nakonec velmi oblíbila.
V Novém muzeu sídlí Egyptské muzeum se sbírkou papyrů, Muzeum prehistorie a rané historie a část antické sbírky. Svou vlastní místnost zde má nádherná busta královny Nefertiti, vytvořená kolem roku 1350 před n. l. Člověk ji zná z literatury, časopisů, televize, ale vidět ji před sebou je až magické. Zajímavé je, že busta stála několik let na krbové římse podnikatele a mecenáše Jamese Simona, který začátkem 20. století financoval archeologické vykopávky v Egyptě.
Sbírky muzeí jsou tak rozsáhlé, že v nich lze strávit hodiny a hodiny a člověk pořád uvidí jen jejich zlomek.
PIVO BRLO
Po uspokojení intelektu bylo zapotřebí postarat se také o tělesné blaho. Vyrazili jsme do teprve deset let starého řemeslného pivovaru BRLO. Jméno, které zaměstnanci vyslovují jako „berlo“, údajně nesla dávná slovanská osada, z níž vzešel dnešní Berlín. Původní budova pivovaru je tvořena třiceti osmi lodními kontejnery a je obklopena příjemnou pivní zahrádkou. Tamní varna však nebyla schopna pokrýt poptávku, a musela být postavena nová – s výrazně větší kapacitou – na kraji města.
Milovníci piva a dobrého jídla si zde najdou to své – na čepu je asi deset piv různých druhů, takže je co ochutnávat. Při výběru může pomoci prohlídka pivovaru s ochutnávkou pěti druhů piv, spojená s párováním různých jídel. Pivovar rozšířil nejen své výrobní kapacity, ale i počet podniků. Kromě původního místa ve čtvrti Kreuzberg si tak můžete dát pivo BRLO i ve třech dalších podnicích.
TEMNO
Následující den jsme zahájili výletem do městské části Charlottenburg, kde se ve stejnojmenném letním zámku pruských králů nachází muzeum německé grafičky, sochařky a malířky Käthe Kollwitzové. Ta patří mezi největší humanistické umělkyně 20. století. Její dílo je temné, hluboce emocionální, protiválečné a sociálněkritické.
Pokračovali jsme návštěvou berlínského Židovského muzea (největšího v Evropě). Hlavní budova od americko-židovského architekta Daniela Libeskinda byla otevřena v roce 2001 a je koncipována jako pomník holokaustu. Kombinace moderní architektury a exponátů, jež dokumentují židovský život v Berlíně, zanechává v návštěvnících hluboký dojem i strach z hrůz, které je člověk schopen spáchat svým bližním.
SVĚTLO
Po temných zážitcích bylo zapotřebí pozvednout si náladu. Oběd jsme si dali v pivovaru Lemke. Z jeho tří podniků jsme si vybrali ten původní. Pivo tam stále vaří – byť ne v původní varně, která, jak jinak, časem nebyla schopna pokrýt poptávku.
Podnik je od roku 1999 situován v prostorách pod oblouky S-Bahnu a patří, stejně jako Georgbräu, k těm starším řemeslným pivovarům v německé metropoli. Má příjemnou pivní zahrádku, na čepu asi tucet různých piv všech hlavních druhů a německou kuchyni, od klasického curry-wurstu přes burgery po vepřové koleno. A jako řada jiných podniků ve městě mají i flammkuchen: alsaský cibulový koláč, jednoduché, ale velmi chutné jídlo podobné pizze.
Pak jsme pokračovali do hipsterské čtvrti Friedrichshain v bývalém východním Berlíně. Po pádu komunistického režimu byly tamní prázdné, nezrekonstruované činžovní domy obsazeny squattery. I po vyklizení domů zůstala Friedrichshain tak trochu nezávislou čtvrtí plnou hospod, klubů, barů a nejrůznějších kulturních prostor. Navštívili jsme tam dva pivovary – a zase stejný případ, stará varna slouží jako exponát, ty nové, výkonné stojí na berlínské periferii.
Pivovar Straßenbräu vznikl v roce 2015 a v jeho výčepu mají až čtrnáct čerstvých piv. Jídlo nepodávají, ale nabízejí hostům možnost objednat si něco na zub v sousedských restauracích a fast foodech. Poslední navštívený pivovar byl Barley & Hops, založený v roce 2008. Na čepu osm piv všech druhů, k jídlu flammkuchen. Podnik působí spíš jako nezávislý, studentský klub. Atmosféra přívětivá, lidé milí. Nebylo lehké se večer zvednout a zamířit do hotelu.
LEPŠÍ NEŽ BEDEKRY
Kdykoliv to je možné, v navštívených místech nemíjíme městská muzea, která umí seznámit s místními zajímavostmi a historií lépe než bedekry. Nejinak tomu bylo v Berlíně, kde jsme zavítali do Muzea Ephraim-Palais.
V historickém prostředí rokokové budovy lze zhlédnout exponáty ze sbírek Městského muzea Berlín, předměty každodenní potřeby Berlíňanů a třeba i místní psí známky z 19. století. Poplatky za psy se v Berlíně začaly vybírat už roku 1830 a příjmy z nich se využívaly na dláždění chodníků.
Po obědu v pivovaru Lemke a následné rozlučkové procházce centrem metropole jsme už museli zamířit na nádraží.
Po necelých čtyřech dnech jsme měli v nohách 61 kilometrů a za sebou pět muzeí, pět pivovarů a několik dalších restaurací a kaváren. A hlavně bezpočet zážitků.
Berliner Weisse
Stejně jako většina západních zemí prošlo Německo v minulých letech boomem řemeslných pivovarů. Začaly se tam však objevovat o něco později než v Česku. Ještě po přelomu tisíciletí se počet pivovarů v Berlíně dal spočítat na prstech jedné ruky. Dnes jich je přes dvacet. A nabízí to, na co jsme zvyklí i z českých řemeslných pivovarů – ležáky, svrchňáky, kyseláče ve všech možných i nemožných variacích.
Nejpopulárnější typ piva je ležák plzeňského typu neboli „Pils“. Ale šlape mu na paty bavorský styl „Hell“, tedy „Světlé“. Je to výrazně sladový, málo chmelený ležák. Pitelné toto světlé pivo sice je, zvlášť pak když se člověk naladí na genia loci, ale chybí mu příjemná hořkost, kterou milují nejen čeští pivaři.
Pro Berlín je typický styl „Berliner Weisse“, tedy „Berlínské bílé“. Jde o variaci pšeničného piva, které přidáním mléčných bakterií příjemně zkysne. Pije se brčkem a zvykem je přidat do sklenice sirup z malin nebo svízele vonného.
Rubrika „Na jídlo s Reportérem“ vzniká díky laskavé spolupráci s magazínem Reportér, ze kterého je tento článek převzat.
