Vždycky mě překvapí, jak vážně berou někteří lidé golf, jak fatálně hledí na svůj aktuální výsledek. Trochu ztrácí radost ze hry, pokoru před systémem, pravidly a často i u velmi protřelých a znalých hráčů všechno přebíjí potřeba svádět právě na systém svůj vlastní neúspěch. Prostě to ne já, to oni… špatně mi to spočítalo 🙂 A já mám potřebu připomenout (i sobě), jak je to vlastně se soutěžením v golfu.
Tahle hra je skutečně hlavně hra. Venku, v přírodě, s nekonečnou spoustou trablů, nástrah a trýzní. Je to hra individuální, souboj se sebou samým… Abychom neseděli jak otrávený Robinson na opuštěném kokosu, jsou tu turnaje, je tu geniální(!) hendikepový systém, který nám pomůže soutěžit prakticky s každým, bez ohledu na poměr výkoností. Protože kde a jak sehnat hráče, který je na tom úplně stejně, abychom si mohli zahrát brutálně na rány, že jo?! 🙂 A to je právě kámen úrazu – lepší hráč bude vždycky ten, co zahraje míň ran. Vždycky!
Hendikep je tu tedy jen a jen proto, abychom si i s těmi ostatními mohli pro zábavu zahrát, popasovat, zkusit se vypnout k lepšímu než nejlepšímu výkonu a doufat, že soupeř má horší den 🙂 A stablefordové body jsou tu proto, abychom mohli hřiště zahrát za 4 hodiny, nezdržovali ostatní a nepropadali úmyslu spáchat rituální sebevraždu tupou holí, když jsme se ještě 47. ranou nedokázali dostat na green…
Přátelé, nepyskujme na hendikepový systém, škrtání jamek – jedeme dobrovolně v jednom vlaku a chceme si během té dlouhé cesty trochu užít… Ten nejlepší bude ale vždycky nejlepší, i když ho na stably porazíme 😉 A naopak 😉