To mléko chutná jako za našeho mládí

Čerstvé mléko a domácí jogurty z Ovesné Lhoty se každý týden prodávají z auta na návsích devadesáti míst na Vysočině; něco putuje i do obchodů v Praze, Pardubicích či Poděbradech. Víc než tisícovku zákazníků láká kombinace velmi rozumných cen a domácí kvality. Nejstarší generace si pochvalují, že „takhle mléko chutnalo za našeho dětství“, kupují ho ale i mladé rodiny a studenti a vaří se z něj pro děti ve školních jídelnách.

Statek na začátku Ovesné Lhoty na severozápadě Vysočiny by mohl mít přízvisko U Strakatých. Taková je totiž většina koček, jež se toulají zdejší stájí, i krav, které se tu právě natahují pro kusy voňavé siláže.

Dojnice spokojeně lelkují v úterním odpoledni na slámové podestýlce, občas vstanou pro sousto a pak zase ulehnou. Jsou jich tři stovky, a je tak hezky vidět, jak různorodá může být kombinace bílé srsti s nazrzlými skvrnami. Mezi téměř hnědé kolegyně zrovna míří jedna bílá, která má výraznější tmavý flek akorát u ucha. „Původně tady byly české červené stračeny, tyhle už jsou došlechťované červeným holštýnským plemenem, které víc nadojí,“ vysvětluje třiačtyřicetiletý Radim Hrůza, ředitel firmy Agromilk.

Šárka Hrůzová coby grafička vymyslela poutavé etikety se zvědavě se tvářící krávou, které jsou na výrobcích dodnes. „Neměli jsme žádný velký byznysplán, ale od začátku jsme měli představu maximálně obnovitelné cesty i u vlastních výrobků. Takže vratné skleněné obaly byly jasná volba, stejně jako vlastní rozvážka. Prodávání přes prostředníka znamená nejen nižší zisk pro nás, ale taky zbytečné cestování našich výrobků. Takhle je ráno naložíme tam, kde se vyrobily, a během dne doputují přímo ke koncovému spotřebiteli. Bez zbytečného skladování, desítek či stovek kilometrů navíc, s minimem plýtvání.“

Rozvážku dodávkami po okolních vesnicích vymysleli Hrůzovi sami, připadalo jim to logičtější než lákat zákazníky do firemní prodejny. „Z Rakouska jsem znal třeba automat na statku, kde člověk před domem zatáhl za umělý kravský ocas, vhodil peníze a vyjela mu lahev mléka. My jsme ale chtěli být flexibilnější a o nějaké podobě firemní prodejny přemýšlíme až teď, po několika letech.“

První reklamu Dobrému produktu zajistily letáčky po vesnických nástěnkách, obecní rozhlas a hlavně první spokojení zákazníci. „Nejvíc pomohly ty první reference a ústně předávaná zpráva o tom, že naše mléko opravdu stojí za to. Celé se to pak rozjelo samo. Nejdřív jsme měli jednu dodávku, pak jezdily dvě a dnes jsou tři. Svoji roli hraje i fakt, že jsme cenově přístupní. Právě i díky tomu, že nemáme prostředníky. Lahev mléka stojí osmnáct korun, záloha na lahev potom deset.“

Kromě individuálních zákazníků si produkty z Ovesné Lhoty oblíbily i školní jídelny či mateřské školky. „Většinou od nás nejdřív kupovala některá z kuchařek a pak to doporučila v práci. Z našeho mléka se tam i vaří.“

OD ČTVRTÉ RANNÍ

Nejprodávanější je v sortimentu Agromilku dlouhodobě mléko, to se každý den lahvuje čerstvě nadojené a pasterizované. „Už kolem čtvrté ráno tady máme živo. Dojí se mléko a přes paster rovnou putuje do lahví,“ vysvětluje vedoucí provozu mlékárny, Kateřina Švondrová. „Kromě mléka se všechno dělá ručně. Na dno jogurtových skleniček se podle aktuálních objednávek nachystají džemy, pak se přidá mléko s jogurtovou kulturou a dají se zrát. Podobně se připraví i zákysy a čerstvé sýry.“

Jogurty v Ovesné Lhotě dělali původně jen dvakrát týdně, během covidového období ale poptávka postupně rostla tak, že jsou na pořadu tři nebo spíš čtyři dny v týdnu. Roste i obliba ochucených mlék.

„V obchodech, kam dodáváme, je zájem hlavně o jahodové, čokoládové a vanilkové, mezi koncovými zákazníky jsou ale chutě vyrovnané. Teď je třeba krom jiného v oblibě mléko s kokosovou příchutí. Mezi zákysy jsou hodně populární meruňka a černý rybíz. Málokdy se něco vysloveně nechytí – to byl možná případ jogurtu s marmeládou ze šípku a jahod. Naopak u kombinace rakytníku a ananasu nás překvapil velký zájem,“ jmenuje Kateřina Švondrová.

Každý den projde mlékárnou o velikosti rodinného domku kolem dvou tisíc litrů mléka; když je potřeba, zvládnou stroje i víc. Dramatické navýšení výroby a ani rozšíření sortimentu ale v Ovesné Lhotě v dohledné době nechystají.

„Tvrdý sýr i ten s plísní na povrchu jsme zkoušeli, ale ve větším se je dělat nechystáme. Mně tenhle jednoduchý čerstvý sortiment vyhovuje. Je to přehledné, přitom máme dost velký výběr. Za mě je ideální výrobek jogurt: z hlediska podnikatelského i výroby. Je to jednoduché, ale přitom je na něm jednoznačně vidět kvalita,“ vysvětluje Radim Hrůza.

Nejbližší změna, kterou by si přál, je robotizace dojení. „V téhle chvíli už je nejmíň třetí generace robotů a je to vychytané po všech stránkách. Pro zvířata je to pohodlné, kráva si do boxu zajde bez nějakého nadhánění, protože se těší na pamlsek, který u dojení dostane. Dnes dojíme dvakrát denně, roboticky bychom zvládli třikrát a mohli zvířatům průběžně ulevit. Pamatuji si, že když jsme sem přišli, někteří zaměstnanci zvířata mlátili. To už se neděje, ale občas se tu při nahánění dost řve a nadává. S tou robotizací by to bylo o dost příjemnější i po téhle stránce.“

Jaké novinky se pro ně chystají, zatím strakaté ovesnolhotské krávy netuší a spokojeně se vyvalují na slámě. Než jsme stihli stáj projít, většina z nich se najedla. Dneska měly jídelníček všední, často ale stájí v Ovesné Lhotě zavoní i pivovarské mláto. „Vozíme jim ho z Jihlavy, to je jejich oblíbený pamlsek. Navíc jim zlepšuje apetit. Je radost se dívat, jak jim to chutná. S tím hovězím, to je taková hezká práce. A s mlékem taky.“

Pod značkou Dobrý produkt začal Agromilk před sedmi lety rozvážet po okolí mléčné výrobky – dnes jsou vyhlášené daleko za hranicemi okresu. Tři dodávky s kravkou vykukující na kostičkovaném podkladu stihnou každý týden objet devadesát obcí a rozvézt zboží víc než tisícovce přímých zákazníků, školních jídelen a mateřských školek. Další zboží pak putuje do obchodů v Praze, Pardubicích či Poděbradech.

O největší odbyt se však stará právě přímý prodej zákazníkům na základě jejich předběžné objednávky. Model je jednoduchý: v určený den a dobu auto zastaví na návsi, nakupující si přijdou vyměnit prázdné lahve za plné a objednají si na příští týden. „Tím, že děláme jen na objednávku, můžeme ceny držet při zemi. Naše mléko není dražší než to v obchodě, ale kvalita je úplně jiná.“

MLÉKO NEMÁ LEŽET

Mléko z Ovesné Lhoty je chuťově opravdu výjimečné a lákavě vypadá už na pohled. V klasických skleněných lahvích je hustá bílá tekutina, a když s lahví moc nekvedláte, zůstane nahoře lahodná zátka ze smetany. „Mléko nijak neodstřeďujeme – prostě jde po pasterizaci rovnou do lahví. To je právě rozdíl proti velkým mlékárnám. Ty mléko odstředí a pak tuk vracejí zpět na požadovanou míru tučnosti. Byli jsme jednou na exkurzi v pražské mlékárně a tam zrovna míchali směs na jedno a půl procenta. Pak není divu, že to chutná spíš jako bílá voda. Argumentovali, že tímhle procesem zvýší i trvanlivost. Ale my nepotřebujeme, aby mléko někde leželo. Potřebujeme denně dojit.“

I tak vydrží mléko z Ovesné Lhoty v chladničce bez problémů týden – tudíž si každý zákazník může vypočíst, kolik mléka nakoupit, aby mu nedošlo, než přijede auto znovu. „Čistého mléka pořád prodáváme nejvíc. Lidi si ho tu neodvykli pít. Právě na něj dostáváme největší chválu od starších zákazníků. Říkají, že takhle mléko chutnalo za jejich dětství.“

Zákazníci Dobrého produktu se však nerekrutují jen z řad babiček a dědečků, ale také z rodin s dětmi či studentů. „Jediný, kdo mezi naše zákazníky nepatří, jsou líní lidé. Používáme od začátku vratné obaly a pro někoho je prostě to, že má vzít prázdné flašky a odnést si plné, moc práce navíc. Raději všechno nabere v supermarketu.“

DOJNÝ KOLOBĚH

Když s Radimem Hrůzou procházíme ovesnolhotskými stájemi, krávy nás zvědavě okukují. Pod stropem zpívají jiřičky a občas se ozve táhlé hluboké zabučení. V odlehlejší části stáje jsou pak zvuky kratší a trochu výš posazené: tady jsou ve speciálních budkách ubytována telata.

„Až odrostou, přestěhujeme je na pastviny pod Lipnicí, kde mají pěkný výběh. Odtud se sem vrátí až ve chvíli, kdy začnou dojit,“ vysvětluje koloběh Radim Hrůza.

V oblasti severně od horního toku Sázavy, na půdorysu statků Lipnice, Ovesná Lhota a Petrovec, zemědělský podnik Agromilk před více než deseti roky vznikl. Propojila se v něm tři hospodářství, která se věnovala podobným věcem, ale neměla dost síly na rozmach. „Všude byl nějaký dobytek a nějaká rostlinná výroba. V době, kdy jsme se spojili, na tom zemědělství obecně nebylo moc dobře a ani jeden ze statků se nemohl hnout z místa – prostě tím, co dělali, vydělávali na výplaty, ale neměli na žádný posun. Třeba na Lipnici tehdy ještě měli krávy uvázané řetězy,“ popisuje Radim Hrůza počáteční situaci. Jeho ambicí bylo vytvořit maximálně soběstačný řetězec zemědělských činností, do něhož zapojil i pozemky v nedaleké Lipničce, které patřily jeho dědečkovi.

„Na dědových pozemcích taky hospodaříme – pěstujeme kukuřici na krmivo a tak. Takže začátek našeho mléka je zčásti i na polích mých prarodičů. Co vypěstujeme na Lipničce, zkrmí jalovice na Lipnici a ty se pak stanou dojnicemi tady v Ovesné Lhotě. Myslím, že děda by měl radost, že jsme navázali na něco, co on vybudoval.“

UZAVŘENÝ OKRUH

Byl to právě dědeček, díky němuž pan Hrůza jako malý přičichl k půdě a zemědělství. „Děda byl největší zemědělec v Lipničce, a i když jsem jeho statek v tom největším rozmachu nezažil, alespoň něco ano. O hodně přišel kvůli komunistům. Když jsem byl já malý, měl ještě pořád dva koně a pak už jen krávu, prasata, drůbež… Byl to velký dvůr, ke kterému patřila i hospoda. Hodně jsme tam pomáhali. Dělalo se seno, sklízelo se obilí, ještě jsme ho mlátili na starý mlátičce. A později, když jsem byl ve škole, jsem dědovi i řekl – dědo, nemusíme to dělat tak namáhavě, na tu sklizeň tam pošleme kombajn. A děda si nechal poradit.“

Zemědělská škola byla pro Radima Hrůzu jasnou volbou, po škole se v oboru snažil dál vzdělávat a díky tomu se dostal do Dánska, Německa či Rakouska a mohl okouknout tamní postupy na farmách. „Přičichl jsem tam k obnovitelným zdrojům, viděl jsem, jak fungují větrné elektrárny či bioplynky. Nějakou dobu jsem se v tomhle oboru věnoval poradenství a pak přišla možnost se do toho pustit v praxi. Začali jsme tady v Závidkovicích u Světlé připravovat pro výkrmnu vepřů projekt bioplynky. A pak další.“

Byly to nakonec právě bioplynky, které jej zpátky k zemědělství dovedly. Radim Hrůza je totiž vnímá jako logickou součást zemědělských provozů, kde zpracují hnůj a jiné zbytky. „Bioplynka tady v Ovesné Lhotě je do jisté míry na konci celého koloběhu; díky ní nemusíme mít hnojniště. Zároveň je ale i na začátku cyklu, protože vyrábí energii. Teplo používáme na vytápění areálu, ohřev vody, část spotřebujeme jako elektriku… Je to s rostlinnou výrobou a stájemi tedy vlastně uzavřený okruh.“

Bioplynky jsou lidmi ze zemědělství přezdívané betonová kráva: prostě zkonzumují organickou hmotu a v nádržích bez přístupu vzduchu ji mění v energii. Pro statek, jako je Ovesná Lhota, jsou nejen zdrojem energie, ale i výdělku: většinu energie zemědělci sami nespotřebují a prodávají ji do sítě.

DODÁVKY S KRÁVOU

Na družstvu vlastníků Agromilk je krom jiného sympatická právě logičnost toho, co se v provozu odehrává. Věci prostě vyplývají jedna z druhé. Koneckonců i s prodejem z dodávky tu začali kvůli nízké výkupní ceně mléka. Do té doby ho prodávali velkému zpracovateli jako jeden z mnoha malých anonymních dodavatelů. „To bylo tuším v roce 2014, kdy ceny spadly tak nízko, že hrozil ekonomický průšvih. Začali jsme doma se ženou zkoušet pasterizování mléka, výrobu sýrů v malém… Moje žena Šárka šla na školení, naučila se, co bylo třeba, a po krátkém pionýrském období jsme koupili první paster a začali mléko prodávat sami.“