Na jídlo s Reportérem

Osmnáct gramů sladkého života. Dejte si makronku, klidně i s parmazánem.

0
Reklama

Schválně: jíte něco opravdu denně? Vlad Ryasnyy si každý den v práci dává makronky. „Ale přesné číslo po mně nechtějte, nepočítám to,“ usmívá se. Cukrář s ukrajinsko-ruskými kořeny má v sedmadvaceti úspěšný byznys, miluje experimentování a se svojí značkou Sugar Life expandoval z Brna do Prahy. V prostorné pobočce na Těšnově nabízí kromě makronek i další pochoutky.

Na schůzku do svého podniku přijíždějí s drobným zpožděním. „Promiňte, v Praze se teprve zabydlujeme,“ omlouvá se Vlad Ryasnyy při prvním podání ruky. „Pořád je co řešit, ale hlavně že se nám to tady povedlo rozjet,“ doplní Vladův obchodní partner Filip Sokol.

Jeho maminka ráda opakuje: „Chlapci, vy jen pracujete a spíte.“ Když na tuhle větu přijde řeč, oba přikývnou. „Ale když vás to opravdu baví a vidíte výsledky, máte lepší pocit, než když chodíte do práce z donucení,“ řekne Filip.

Sedíme v přízemí těšnovského hotelu Merkur, kde je Sugar Life doma teprve od dubna. V rohu každého stolu najdete vyrytý Vladův podpis se srdíčkem a prostým vzkazem „děkujeme“. Teď v létě se hodí zahrádka v klidném vnitrobloku, dostatečně daleko od frekventované ulice vedoucí k dopravnímu uzlu na Florenci.

Na jídlo s Reportérem

Vlad, ročník 1998, se rozhlédne kolem sebe a řekne: „Jsem z generace, která snila o tom, že odjede do anglicky mluvící země a bude tam makat, protože ještě před pár lety to bylo cool. Myslel jsem si, že budu dělat někde v Americe v hotelu nebo resortu, ale v životě se to vždycky seběhne trochu jinak. Pochopil jsem to hned v prváku na střední škole.“

AŽ NA KRAJ SVĚTA

Kryvij Rih, průmyslové město v Dněpropetrovské oblasti na jižní Ukrajině. Právě tam se Vlad narodil. Matka Ruska, otec z Ukrajiny. Když byly Vladovi dva roky, rodina se přestěhovala do Česka. „Vyrůstal jsem tady a nikdy jsem se nepovažoval za cizince,“ říká Vlad.

Studoval hotelovku, ale tušil, že kuchař ani číšník z něj nebude. „Hned jsem litoval, že jsem nešel na cukrářský obor. Odjakživa mě bavilo ochutnávat a zkoušet nové kombinace,“ vykládá Vlad. Jeho taktika: ve škole pochytit základy řemesla a cukrářské zkušenosti v praxi. „Studium dodnes bohužel neodráží to, co se v branži vyžaduje,“ míní.

Dělal pod šéfcukrářem Danielem Combim v holešovické La Bottega Tusarova, prošel vyhlášeným IF Café Ivety Fabešové, jejímž byl zástupcem, a věnoval se konzultacím v různých podnicích po Česku. V covidových časech přišel zásadní zlom: neměl práci a dlouhé lockdowny musel jako většina ostatních trávit doma.

„Bral jsem to tak, že i v krizi se dá najít příležitost, a nenechal jsem svůj čas ležet ladem,“ vzpomíná Vlad. Jeho domácí trouba skoro nestíhala vychladnout: „Kupoval jsem si online kurzy a neustále jsem něco pekl, přemýšlel a experimentoval.“

V té době už se znal s Filipem, grafikem, který mu kdysi pomáhal s vizitkami. Společně uvařili první várku džemů, vyskládali je na dlouhou poličku a říkali si: „Tohle budeme prodávat deset let.“

Pesimistický odhad se však ukázal jako omyl: všechny džemy byly za dva týdny pryč.

Sugar Life nezačínal v klasických pobočkách, všechno se posílalo poštou. Sortiment tomu byl přizpůsobený, Vlad s Filipem dělali kromě džemů třeba ovocné pomazánky, nugáty či karamel. Zkrátka nic křehkého a s krátkou trvanlivostí. „Úplně původní motto bylo, že chceme posílat cukrařinu až na kraj světa, tedy pouze výrobky, které přežily cestu poštou,“ nastiňuje Vlad.

Z Úval u Prahy časem přesunuli výrobu do Blanska, odkud pochází Filip. „Byla to velká změna,“ připouští Vlad. „Přes dvacet let jsem žil v Praze, kterou jsem vyměnil za dvacetitisícové město. Na začátku to byl trochu šok, ale zvykl jsem si, navíc jsem byl pořád v práci.“

Další milník: v březnu 2024 otevřeli první provozovnu. Nachází se v Brně, v ulici Květinářská. Což je vyhledávané místo nedaleko Zelného trhu. „Tohle byl pro nás největší gamechanger,“ zdůrazní Filip. „Pomohla nám náhoda: šli jsme po Brně, viděli prázdnou výlohu a přihlásili se do výběrového řízení. Skončili jsme druzí.“

Jenže – a teď dojde na to, proč mluví o náhodě – vítěz výběrového řízení nepodepsal včas smlouvu s městem, které oslovilo Vlada s Filipem coby náhradníky. Po mnoha peripetiích otevřeli malou prodejnu postavenou na konceptu „to go“ čili nakoupit a jít. „Není tam prostor na sezení ani toalety, ale zákazníci si k nám cestu našli. Díky brněnské pobočce jsme získali denní klientelu, což bylo zásadní, protože e-commerce, na které jsme to měli postavené předtím, pro gastro z dlouhodobého hlediska úplně není, je to spíš doplňkový segment,“ popisuje Filip.

Brno se podle něj ukázalo jako skvělý trh a dodnes k němu mají oba podnikatelé velmi pozitivní vztah. „Spousta lidí se nás v Praze ptá, jestli má smysl držet brněnskou provozovnu otevřenou, když teď máme pobočku tady, ale my v tom máme naprosto jasno.“

POZNEJTE MAKRONKU

Váží něco málo přes 18 gramů, v ústech příjemně křupají a pro Sugar Life jsou jednička v prodejích. Makronky. Vladovo životní téma.

„Proč právě makronky? Pokud mají promyšlenou recepturu, každá vám bude chutnat jinak,“ vypráví Vlad. „Někde si můžete dát třeba pět druhů makronek a všechny budou mít víceméně stejnou chuť. Jsem přesvědčený, že u nás každá chutná úplně jinak.“

Vlad a jeho tým se neomezují jen na klasické příchutě, baví se vymýšlením nových a zdánlivě nesourodých kombinací. Například v květnu mohli zákazníci ochutnat limitovanou edici s parmazánem a bazalkou coby originální spojení sladkého (korpus) se slaným (náplň).

„Nedávno se jeden pár z Rakouska pozastavoval nad makronkou s pestem, že sladká a slaná chuť přece nemůžou jít dohromady. Já jim říkal, že když mají makronku se slaným karamelem, taky jedí kombinaci sladkého se slaným. Nakonec makronku s pestem ochutnali a byli nadšení, že to spolu krásně hraje,“ líčí Filip.

„Když si dáte pět makronek, což je hmotnostně totéž co jeden běžný kousek dortu, zažíváte pět různých chutí a emocí. Na rozdíl od toho dortu, v kterém pořád cítíte tu samou chuť,“ přibližuje Vlad.

Inspiraci hledá všude, neomezuje se jen na Česko. „Kdybychom začali přemýšlet dejme tomu nad Indií, bylo by to ještě pestřejší, ale tak daleko jsme zatím nedošli,“ usmívá se.

Za dva roky vystřídali zhruba 120 druhů makronek a tvrdí, že se dá vymyslet minimálně ještě jednou tolik. „Zároveň se ale vracíme k příchutím, které jsme už měli dřív, protože je lidé chtějí,“ odkazuje Vlad na nostalgickou část červnového menu, v kterém figuruje třeba borůvka, růžový gin nebo levandule.

Součástí nabídky jsou i veganské makronky, které Vlad s Filipem vyvíjeli už v Blansku. „Jsou to například ube latte nebo matcha latte, jejich chutě víc vyniknou, než kdybychom to smíchali s kravským mlékem. Naopak některé jiné příchutě coby veganské úplně dobře neuděláte, třeba cheesecake,“ poznamená Vlad.

Jejich další specialitou je letní soutěž s takzvanými mystery makronkami. O co jde? Vlad s Filipem servírují černou makronku, u které zákazníci hádají příchuť. „Za správný tip od nás výherci dostanou krabičku s deseti makronkami. Ale pozor, vůbec to není jednoduché,“ zdůrazní Vlad.

Loňskou pohanku uhodlo 25 lidí, coca-colu o rok dřív 14 lidí. „Baví nás číst ty různé tipy: sto lidí, sto chutí,“ prohodí Filip. V září pak makronku s odtajněnou příchutí prodávají, aby ji mohli vyzkoušet další zájemci.

OBYČEJNÁ MEDOVNÍKOVÁ

Náhoda posunula Vlada s Filipem k brněnské pobočce a náhoda je postrčila i do Prahy. Oslovili je totiž producenti z televize Nova do pořadu Jáma lvová, který propojuje začínající podnikatele s úspěšnými byznysmeny. „Nevěřil jsem tomu. Hned jsem Filipovi říkal, ať ten e-mail smaže, že je to určitě spam,“ vybavuje si Vlad.

Ale o spam opravdu nešlo.

Původně ovšem byli Vlad s Filipem jen náhradníci a časem na zprávu z Novy úplně zapomněli. Pokračuje Filip: „Pak nám ale zavolali a vzkázali, že máme čtrnáct dnů na přípravu. Šli jsme do natáčení s nulovým očekáváním a čistou hlavou – a vidíte, vyšlo to.“

Plácli si s Jaroslavem Svobodou, majitelem společnosti Czech Inn Hotels. A do Grand Hotelu Prague Towers na Pankráci přesunuli výrobnu z Blanska. Po pěti letech přestali kmitat s přepravkami do druhého patra bez výtahu a především: v hlavním městě výrazně navýšili produkci, běžně na 2 500 nebo i 4 000 makronek denně.

„Věděli jsme, že je to jediný možný krok, abychom mohli dál růst,“ poznamená Filip.

„Sami jsme hledali prostory v Praze už před natáčením, řešili jsme různé varianty. Spojení s panem Svobodou to urychlilo,“ dodá Vlad.

Pražský podnik nepostavili jen na makronkách, které stojí, stejně jako v Brně, 39 korun. Letním hitem je špachtlová zmrzlina, o které Vlad říká: „Její výhodou je, že do ní můžeme dávat krémy, křupavé vrstvy, džemy nebo piškot. V točené zmrzlině máte jen zmraženou hmotu a krém, nic víc.“

Zmrzlinové menu se skládá z šesti příchutí, které se každý týden mění. A stejně jako u makronek nečekejte pouze klasiku. „Nebaví mě jen kombinovat čokoládovou, vanilkovou nebo dubaj, na kterou se lidi hodně ptají. Baví mě pestrost, překvapivé chutě, chytáky. Máme třeba medovníkovou zmrzlinu, i když to je celkem obyčejné,“ mávne Vlad rukou a Filip se pobaveně usměje.

Co tedy není obyčejné? „Minulý týden jsme měli marcipán, tonka boby, sakuru s višní… Děláme to podle toho, na co zrovna máme chuť. Zákazníci nikdy nemůžou vědět, co dostanou za týden nebo dva, protože ani my to nevíme,“ říká Vlad.

„Obrovskou svobodu v myšlení nám dává fakt, že si všechno vymýšlíme a vyrábíme sami, nespoléháme se na žádného subdodavatele. Díky tomu máme hodně pestrý sortiment, v pražské prodejně najdete přes sedmdesát různých výrobků,“ vypočítává Filip.

A ještě jeden bonus častých změn – nedá se propadnout rutině. „Rutinu v některých věcech občas máme, ale díky neustálým změnám je práce zábavnější. Jakákoliv činnost ve vysokém nasazení může být unavující a můžete snáz vyhořet, stačí ale nová inspirace nebo pozitivní odezva od zákazníků a energie je zpátky,“ vysvětluje Vlad.

„Vyhoření? Zajímavé téma, o kterém se třeba na sociálních sítích moc nemluví, tam je svět dokonalý. Ovšem za vymakanými storýčky jsou často vyhaslí lidé,“ kroutí Filip hlavou. „Sítě vytvářejí obrovská očekávání a tlak. Sami si tím kopeme hrob, ale to se děje v každém odvětví. Pokud jde o nás, snažíme se to dělat střídmě a nepoužívat fotky upravené umělou inteligencí s umělými makronkami.“

VANILKOVÝ ROHLÍČEK

Pak už se na stole objeví sektová sklenice s koktejlem Lila Royal, neobvyklou kombinací crémantu, fialky a černého rybízu. K tomu se podává domácí marshmallow a mistička s ostružinami a borůvkami.

„Ukazujeme, že i makronkárna může nabízet alkoholické drinky propojené s cukrářským konceptem. Chtěli jsme k makronce víc než jen obyčejné prosecco,“ vysvětluje Filip.

„A co říkáte na ube latte?“ zeptá se Vlad fotografa, který popíjí nápoj na bázi kávy z fialového batátu.

„Chutná mi to jako müsli s mlékem.“

„Mně jako vanilkový rohlíček,“ usměje se Filip.

„Je to trendy surovina s unikátní chutí, všichni o ní mluví a píšou. Samotné přírodní ube chutná jako batáty. My kombinujeme čerstvé ube se sušeným ube. Kdybychom dělali jen čerstvé, chutnalo by to jako směs brambor s cukrem ponořená do mléka,“ popisuje Vlad.

Důležitý detail: chuť experimentovat nemají jen Vlad s Filipem, ale i jejich zákazníci. Ti pražští i ti brněnští. „V Brně experimentují hodně rádi,“ poví Filip.

„Netradiční věci nevyžaduje jen mladá generace, ale i starší lidé. Hřeje mě u srdce, že všichni nechtějí jen vanilkovou zmrzlinu, a díky tomu nemusím dělat pouze konzervativní věci,“ řekne Vlad nadšeně.

Ptám se ještě, jestli se dá jíst sladké bez výčitek „Samozřejmě. Myslím, že můžeme jíst všechno, jen ve správném množství. Sám si každý den dávám makronky, je to pro mě jako popcorn,“ přirovnává Vlad.

„Jsme v tom každý den, a tlustí nejsme, umíme to ukočírovat,“ přidá svůj pohled Filip. „Mimochodem, někteří nám vyčítali název Sugar Life, že to prý působí negativně. V dnešní době se často mluví o tom, že cukr je jed, to slovo se extrémně démonizuje. Přitom cukr je pro tělo klíčový, potřebuje ho pro svoje fungování. Nezdravý je jen ve velkém množství. Cukr k životu patří, a i proto si s Vladem myslíme, že Sugar Life je super název.“

Zatím chtějí zůstat jen u pražské a brněnské pobočky, nikam nespěchají. „Nepotřebujeme v rychlém sledu otevřít další tři nebo čtyři provozovny a tvářit se jako velká firma,“ tvrdí Filip.

„V hlavě máme plány do budoucna, ale jdeme krok za krokem,“ podotýká Vlad. „Nejdřív se musíme ujistit, že po expanzi do Prahy všechno funguje, a teprve pak můžeme vyrazit někam dál.“

Rubrika „Na jídlo s Reportérem“ vzniká díky laskavé spolupráci s magazínem Reportér, ze kterého je tento článek převzat.

Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.